Pomáhající a psychologické profese

Detailně se možnostmi kvantově aplikované psychologie zabývá k tomu vytvořená sekce "Aplikovaná psychologie". Na tomto místě se ve zkratce zmíníme o samotném aplikačním využití při intervenčních aktivitách korekční komunikace pomáhajících profesí s klientem. Podrobné informace a postupy jsou obsahem speciálních školících programů.

Podstata korekční komunikace s klienty

Cílem, intervečních procesů pomocí kvantově aplikované psychologie, je umožnit klientovi spustit samouzdravovací procesy. K tomu mu slouží snímky hodnotových struktur jeho vědomí, pomocí kterých, je sám schopen sebereflexně nalézat příčiny individuálních a skupinově interakčních obtíží. Poradce pouze dohlíží a koriguje kroky a jejich množství, které si sám klient při samouzdravovacím procesu plánuje. Sebereflexní přístup, aktivuje v klientovi výrazně účelnější neuronální procesy, než když mu je předkládáno a nabízeno hotové řešení. V takovém případě zůstává komunikační báze "poškozených" neuronálních procesů netknutá a prodlužuje se tak čas a zvyšuje množství nutných intervenčních zásahů, ale ne šance na úspěch.Viz role psychologa níže.

Hlavní procesy změny vědomí

  1. Zvyšování vědomí      (jakékoli vzdělávání, či učení + zpětná vazba)
  2. Katarze/dramatická úleva na základě korekčně emočního zážitku
  3. Přehodnocení sebe     (při trendu vlivu „nahoru“)
  4. Přehodnocení okolí     (při trendu vlivu „dolů“)
  5. Sebeosvobození         (práce s hodnotovými kategoriemi Centrální objekty a Vnitřní regulátory)
  6. Sociální osvobození    (práce s hodnotovými kategoriemi Osoby a skupiny)
  7. Protipodmiňování
  8. Ovládání podnětů
  9. Manipulace s následky
  10. Pomáhající vztah       (psycholog)

Bazální diagnostická východiska

Vědomí jako komplexní celek, jehož jednou ze základních vlastností jsou procesy funkční integrace, pak musí mít svůj odvrácený protipól a to procesy dezintegrace (viz graf primárních zdrojů dezintegrace). Jestliže kvalitní integrace zajišťuje míru (či stupeň) kvality reálné existence a sebeprosazení Jáství, pak procesy dezintegrace tuto kvalitu naopak snižují,  znehodnocují a v reálné empirii činí komunikační obtíže.

V diagnostice jde o to rozpoznat konkrétní převahu integračních či dezintegračních procesů a vyjádřit jejich intervenční množství i sílu v šesti konstruktivních typech chování a zastoupení ve dvanácti položkách interakčního stylu komunikace, přičemž musí být ještě zohledněny časově vývojové ukazatele a základní způsoby zpracovávání či „uchopování se“ reality své existence v okolním světě s dominancí či vyvážeností subsystémů vědomí, které se zároveň promítají do procesů učení.  

Jde tedy o názorné propojení sešti grafů

  • graf primárních zdrojů dezintegrace vědomí
  • graf konstruktivních typů chování
  • graf souhrnných vývojových ukazatelů vědomí
  • graf sociálně interakčních aspektů v postojích
  • graf priorit při zpracovávání reality
  • graf primárních linií vědomí

Vzájemné či souvztažné diagnostické uchopení těchto 6 grafů zaručuje dostatečnou sumu informací pro celkový styl či kostru vedení korekční komunikace s klientem.

To vše se pak děje v nějakém typu sdíleného sociálního klimatu (graf použitých typů asociací), s využíváním funkčních předností či nedostatků 4 subsystémů TEMS (graf podílu subsystémů vědomí) a s investicí určitého energetického potenciálu (graf energetické determinace a investic). Výsledkem je určitý typický profil položek, které se podílejí na celkovém formování komplexních postojů (graf dynamického profilu tvorby postojů), přičemž jsou nebo nejsou vyváženě psychosomaticky aktivovány základní somatické celky (graf psychické stimulace imunitního systému).  

Jako představový (obsahový) plán vědomí („životní scénář“) pak slouží matice hodnotového schématu (graf sémantické kvantity pouze sumarizuje kvantitativní podíly hodnotových skupin), který se opírá o dlouhodobé typy paměťových mozkových celků (sémantická a lexikální paměť), kdežto pro zobrazení realizačních možností (způsobů) práce vědomí slouží realizační schéma („životní režie“ + graf realizační kvantity pouze sumarizuje kvantitativní podíly hodnotových skupin), které se v zásadě opírá o krátkodobější paměťové funkce – tzv. pracovní paměť. V zásadě tedy deformity hodnotového schématu mají dlouhodobější a závažnější význam jak pro diagnostiku tak pro možnosti a rychlost průběhu korekcí ve vědomí než odchylky a specifiky realizačního schématu.

Vzhledem k tomu, že informací, které jsou získány z výsledku snímání je velké množství, slouží k jejich didaktickému „zestručnění“ pomůcky typu Funkční a Dysfunkční osa vědomí, stejně jako dvě pomůcky pro znázornění etap či změn a uzdravovacích procesů ve vědomí, čerpajících z transteoretického modelu pohledu na diagnosticko – intervenční systém. 
 

Stadia změny vědomí

Vše musí být vnímáno v časové dimenzi a úrovni činnostních kroků = to způsobuje posun, tedy kotveno v triádě ČET (ČasoTeritorium, Energie) a konkrétní hodnotově realizační podobě objektů Skutečnost a Změna.

1. Prekontemplace

Jedinec nemá žádný záměr měnit své chování, pro ostatní ani pro sebe nevnímá své hodnoty a chování jako problém, tzv. nevidí a neslyší, dál jede podle svého (klasika u drog). Pokud se octne u odborníka, ale i běžně v životě je okolím dotlačen nebo přímo ohrožován a tak většinou předstírá spolupráci, změnu, ale velmi rychle se vrací zpět ke svému chování a způsobu řešení.

2. Kontemplace

Jedinec si problém uvědomuje, dokonce i mnohdy ví a zná jak problém uchopit a zvládnout (sám, bylo mu řečeno, četl o tom), ale ještě se nerozhodl k vlastnímu činu, kterým by začal realizovat změnu. (Ano já vím, ale ještě nejsem připraven).

3. Příprava

Jedinec již navenek provádí drobné akce a drobné korekce, ale stále odkládá konečnou verzi řešení, konečný řešící čin. Ten vnímá a posunuje do budoucnosti. Je to období stanovování cílů a priorit, přičemž tímto již často dochází ke spouštění procesů seberegulace.

4. Akce

Jedinec pozměňuje chování a častěji s tím prostředí (teritorium) tak, aby své problémy mohl řešit a mohl překonat. Fáze trvá až 6 měsíců a vyžaduje vždy jednoznačně určitý čas a určitou dávku energie. Akce ještě zároveň neznamená, že došlo jednoznačně ke změně.

5. Udržení

Etapa, stadium či fáze udržení změny chování trvá vždy déle než 6 měsíců, jedinec se snaží udržet jiný typ chování, zabraňovat recidivě a zkonsolidovat nové cíle. Nejde o žádnou statickou fázi, ale je to přirozené pokračování změny. Stabilizace změny (včlenění, identifikace) a vyhýbání se recidivě jsou jasné znaky fáze udržení.
V žádném případě nejde o lineární proces, ale daleko lépe ji vystihuje spirála, která má několik pater, přičemž na stadium udržení navazuje další stadium prekontemplace, kontemplace, přípravy, akce a udržení (recidivy, nově se objevující typy problémů, snaha poučit se z předchozích zkušeností…). Nedochází tedy ke klasickému bludnému kruhu, ale pouze k velmi malým kvalitativním posunům (čas, častost, síla, příležitosti…). 

6. Ukončení

Etapa ukončení je charakteristická tím, že člověk už nemá pokušení a přestane prožívat potřebu vrátit se k problematickému či selhávajícímu typu chování. Vlastní intervence de facto vždy končí dříve než člověk problém zcela vyřeší (dosáhne fáze ukončení). Proto je dobré ponechávat prostor k návratu pro pomoc. Navíc je nutno přesně rozlišit ve které fázi změny klient pro pomoc přišel (sami od sebe nepřichází pouze klienti ve stadiu prekontemplace). Nejčastější problém při intervenci je pak v tom, že více účastníků problému je v různých stadiích a tudíž vnímají různě čas, potřebu energie i jinak hodnotí probíhající akce.