Hodnotová struktura a procesy vědomí - výstupy

Hned ze začátku bychom rádi vymezili obsahově informační bohatost této stánky. Jejím záměrem je, přinést čtenáři obecný vhled do problematiky procesů utvářející vědomí, které jsme schopni měřitelně u člověka zaznamenávat a vzájemně v čase a prostoru s velkou přesností porovnávat. Podrobné informace k jednotlivým grafům a jejich vzájemným vazbám jsou součástí specializovaných výcvikových kurzů a informačních materiálů.

Před vlastním popisem využití všech výstupů je nutno znovu upozornit na základní a zásadní principy, které nesmí být ani na chvíli puštěny ze zřetele. Nejde o žádnou „spasitelskou“ diagnostiku, ale propracovaný systém, který se snaží co nejpřesněji zachytit a zmapovat obrovskou variabilitu lidského vědomí, a který bylo možno uvést do vyhodnotitelné podoby pouze díky počítačové technice.

Bazální východiska

  1. Vědomí je rozsáhlý funkční systém strukturovaně propracovaný do nejmenších detailů, který je schopen neustálé vnitřní i vnější komunikace a je připraven k účelným dynamickým změnám.
  2. Struktura vědomí vykazuje silné principy integrity, kontinuity a neustálých vývojových změn díky vyvážené funkčnosti čtyř autonomních subsystémů výrazně podmíněných genotypem (neurofyziologické koreláty).     
  3. Centrálními či vztažnými „body“ vědomí jsou objekty JÁ (selfkoncept jáství), Moje tělo a Moje psychika a jsou pro kvalitní funkčnost vědomí zcela nezastupitelné.
  4. Celá struktura vědomí prochází zákonitými dynamickými změnami na bázi bio – psycho – socio růstu ve spojitosti s věkem a kvalitou vnějšího existenčního prostředí (zvýrazněn podíl fenotypu, sociální genetiky a „interakční linie“).
  5. Existenční růst je pak principiálně charakterizován dimenzemi Času, Energie a Prostoru (triáda ČEP), do kterých se v reálné Skutečnosti promítá různá míra Rizika a reaktivních Změn.
  6. Základními stavebními prvky vědomí jsou dynamické asociační řetězce (vzorce) podmiňující vznik postojů se složkou hodnotově sémantickou a hodnotově realizační, které pro komunikační obsahově časoprostorovou sdělnost využívají slov jako univerzálních a zároveň speciálně lidských symbolických objektů řeči (zvýrazněn podíl komunikačních stylů).
  7. Pro mapování funkční struktury vědomí je použita technika BSA (barvově slovních asociací) a preferenčních barvových škál, sledovány jsou kvantitativní i kvalitativní ukazatele metodou OKAV (Objektově komunikační analýza vědomí) za pomoci neustálého porovnávání s rozsáhlými psychometrickými normami podle věku.
  8. Z didaktických důvodů je užíváno hierarchicko maticového uspořádání objektových schémat a detailních grafických výstupů pro jednotlivě sledované funkční části vědomí, včetně využití křivek trendu vlivu pro představu důležitosti naměřených odchylek a opěrných bodů možné dynamiky změn.
  9. Většina číselných údajů je vyjadřována buď procentními body, ve formě percentil pak jsou-li sledovány kvalitativně značně odlišné parametry a korelacemi barvových profilů.
  10. Diagnosticky nosnými pilíři dospělé funkční osobnosti jsou hodnotové objekty Já, Moje tělo, Moje psychika, Čas, Energie, Skutečnost, Riziko a Změny, prostorové faktory jsou pak zastoupeny ve více použitých objektech.

Kauzální logika příčiny a následku - souvztažnost

Při snaze o racionální uchopení procesů vědomí se může mozek čtenáře snažit aplikovat kauzální logiku příčiny a následku. Hledat lineárně vztahovou strukturu a „řadit“ procesy zachycené v jednotlivých grafech za sebe. Jinak řečeno vytvářet si zjednodušující (a tedy zkreslující) lineární vztah příčinné souvislosti a následku mezi jednotlivými položkami grafů. Pokusíme se tento "logický" problém osvětlit na modelově zjednodušeném příkladě.

Lidské tělo má v lineárním čase k dispozici stejnou skladbu svých orgánových, a pohybových struktur. Přesto nám dovoluje projevovat se v kontaktu se svým prostředím různě. Dokážeme pomocí nich kráčet, běhat, sedět, ležet, chodit po rukách, jíst, spát, souložit. Jednoduše řečeno, neměnná anatomická struktura, například pohybového aparátu, nám umožňuje obrovskou variabilitu a různost projevů chování organismu jako celku. Liší se tím, že při reálných časoprostorových dějích je interakční potenciál určitých orgánů a jejich struktur aktivován a jiných současně utlumen. Tento synchronní (souvztažný) průběh aktivace a utlumění různých systémových celků se projeví v podobě určité výsledné "formy" chování celého systému. Kdy například vychýlení těla ze své osy současně aktivuje reakce rukou a nohou pro zajištění jeho vertikální stability. Obdobným způsobem, (souvztažné působení), je vhodné nahlížet i na následující grafy zobrazující stávající a změnový potenciál interakčních procesů utvářející vědomí člověka.

Změnově vývojová dynamika vědomí

Nesmíme opomenout, že mozek je velmi plastický systém. Jeho anatomicko funkční struktura, na rozdíl od jiných orgánových a komunikačních subsystémů organismu, umožňuje výrazně dynamičtější časoprostorově adaptační a vývojové změny v jakémkoliv věku. Jednoduše řečeno, funkční podstatou lidského vědomí je neustálá změna.

V základní rovině jsou grafy zachycující procesy utváření vědomí rozlišovány z hlediska času, (možnosti změn) na dlouhodobé (strategické) a krátkodobé (dynamické). Z našeho lineární pohledu plynutí času, ve formě (minulost – současnost – budoucnost), je pak dynamika vývoje zachycena ve vícero grafech, lišící se svým zaměřením na různé „komplexní celky“.

  • aktuální potenciál vývojové dynamiky postojových změn (hodnotová hirearchie),
  • změnový potenciál interakčních linií (procesy aktivované učením nového),
  • dezintegrační vlivy ve vědomí (agrese-úzkosti)

Porovnávací a "hodnotící" škály

Neměli bychom zapomínat, že neexistují dvě stejná vědomí. Naše naučená snaha o hodnotící kritéria, co je dobře či špatně, je z tohoto úhlu pohledu subjektivní a pro potřeby například korekční diagnostiky neúčelná. Zjednodušeně řečeno. To co je dobré pro konkrétního jedince v určitém čase a prostoru, může být ohrožující pro jiného jedince a naopak. Jsme rozdílní a k tomu se neustále měníme nejen my, ale i naše interakční prostředí (ostatní lidé v našem okolí).

Jako účelné  "porovnávací vztahové měřítko" se ukázalo co nejpřesnější vyhodnocování rozdílů jednotlivých „procesů“ podílejících se na utváření celistvé struktury vědomí jedince, včetně zachycení interakčního vlivu jejich vzájemného působení s vnějším prostředím (populací). V grafu jsou tyto prostředí znázorněny rozdílnými barevnými plochami a odděleny obvyklostní normou (psychometrická nula). 

Přesnost měření a vyhodnocení jednotlivých položek se ukázala jako kritická, především pro schopnost zachycení rozdílů mezi vnitřním prožíváním jedince a pozorovatelných projevů chování (včetně mluvené řeči). V grafech jsou označeny dvěma křivkami, které se odlišují svým barevným provedením (červená - chování a modrá - prožívání).

Tento způsob zobrazení nám zároveň umožnil zachytit "opěrné body" nasnímaného vědomí. Jinak řečeno procesů, které při své interakční komunikaci využívá více a těch které méně. Tato znalost je důležitá především z pohledu efektivity a úspěšnosti formy, a stylu vedení, například korekční komunikace nebo skupinového a individuálního učení.

Hodnotová hirearchie 

Hierarchie hodnotové struktury utváří funkční časoprostorově opěrnou kostru lidského vědomí. Zajišťuje motivační naplňování evolučně vývojového algoritmu zajištění potřeb růstu reprodukce a sebezáchovy v interakci s neustále se měnícím přírodním (hmotném) a sociálním (nehmotném) prostředím. Z jiného úhlu pohledu se hodnotovým strukturám a jejich vlivům věnují stránky horního menu „Hodnoty“, a v interakci se sociálním okolím „Vztahy

Bez existence hirearchické hodnotové struktury, by mozek člověk nebyl schopen rozeznávat jaké podněty jsou pro růst organismu "dobré" a které budou naopak "ohrožující". Nemohl by si utvářet dlouhodobé cíle a směřovat k jejich dosažení své jednotlivé aktivity a činnosti. Lidově řečeno, její vývojová kvalita je zcela kritická nejen pro dosahování životních úspěchů, ale i pro samotné existenční přežití vnitřního prostředí (biologického roganismu) ve stále měnícím se vnějším prostředí (v hmotném a nehmotném světě).

Z pohledu délky působení času a konkrétních existenčních časoprostorů bychom měli dokázat rozlišit struktury na složky hodnotově sémantické a hodnotově realizační. Jejich časově rozdílnou roli si můžeme představit, jako dlouhodobý životní plán (sémantická), a skutečná realizace, to jak se jej jedinci, sociální skupině, daří reálně naplňovat při jeho skutečných časoprostorových interakcích.

Zjednodušeně se dá říci, že hodnotové schéma zastupuje sémantickou část postojů vytvářených ke každému slovnímu objektu, tedy to jak si daného objektu vážíme, jak jej upřednostňujeme, jak je pro nás důležitý, jakou roli a formu odměny od něj čekáme a jak se podle něj v životě chceme řídit. V terminologii sociálně tržních systémů společnosti by se dalo říci, že zastupuje oblast očekávané, chtěné postojové nabídky. Tento úhel náhledu na interpretaci výsledků je výborně využitelný v sociálně psychologických průzkumech postojů malých, větších i velkých sociálních skupin.

Realizační schéma vědomí znázorňuje tutéž strukturální mapu vědomí složenou z objektů použitých ke snímání, ovšem ne její sémantickou část (viz hodnotové schéma vědomí), ale část realizační (konotativně energetickou). Objekty tedy zastupují hodnoty tak, jakým způsobem se jedinci či skupině daří jejich skutečná realizace (používání) ve vnějším i vnitřním existenčním prostoru (světě). Z hlediska neurobiologického jde o funkce dlouhodobé paměti, které se říká procesuální (zážitkově dějová, epizodická) a je vytvářena za pomoci „vnitřního světa“ přes dva autonomní subsystémy – somatický a energetický, a to již od prvopočátku fungování mozkových procesů, tedy ještě v době těhotenství. Vnitřním mozkovým nástrojem jsou opět nezávislé neuronální distribuované sítě, a to pro všechny druhy senzomotoricky, čas a prostor.

Odměňovací role hodnotových obejktů

Barevným zvýrazněním  jsou objekty rozdělovány do 5-ti hodnotových (odměňovacích) skupin – Ideály (Idoly, Modly – existenčně ukotvující, vývojově dlouhodobé pozitivní vlivy), Satisfaktory a Motivátory (silné, pozitivně prožívané energetické zdroje a odměňovací nástroje regenerace), Operátory (převážně efektivní a situačně používané nástroje, a to podle podmínek), Stresory (převážně neefektivní, napětím provázené situační nástroje), Destruktory (existenčně ohrožující a vývojově devastující dlouhodobé vlivy) – podle toho jak jsou v příslušné věkové kategorii obvykle preferovány.

Hodnotová struktura je utvářena působením genotypu a neustále interakčně pozměňována fenotypem. Věkově vývojové odměňovací hodnotové normy (barevné členění) vycházejí z obvyklostního rozložení v rámci populace. Jakýkoliv posun hodnoty v odměňovací struktuře vědomí oproti obvyklostní normě, zachycuje odlišnost jedince v chování a prožívání při hodnotové časoprostorové interakci se svým prostředím. Čím je míra posunu v odměňovacích kategoriích vyšší, tím vzniká výraznější odlišnost, jejichž následkem je pociťování "vnitřního tlaku" ve vědomí jedince nebo "poškozování" (tlak) jedince na prostředí při jejich hodnotové komunikační interakci.

Jak si obdobnou situaci jednoduše popsat v životě? To když například jedinec začne prosazovat získání určitých hodnot, které pro něj mají vysokou odměňovací sílu, ale okolí je tak neprožívá. Jednoduše si nebudou rozumět, proč právě tyto hodnoty jsou tak důležité. A tak začne docházet k interakčním střetům. Děje se tak v malých i velkých sociálních skupinách.

Posuny v hodnotových skupinách a jejich množství, konkretizují časoprostorové (hodnotové) příčiny kolizí, či celkovou míru vzájemného (ne)porozumění jedince a sociální skupiny při jejich vzájemných životních interakcích.  Struktura a rozložení jednotlivých hodnot v odměňovacích skupin vědomí, určuje celkové "vyladění" vědomí jedince.

Testované hodnotové objekty jsou vybrány na základě jejich vlivu při utváření funkční struktury vědomí a míry jejich využívání v percepčních, přípravných, kategorizačních a rozhodovacích procesech mozku. Variabilně jsou doplňovány, dle specifika vyjadřující testovanou oblast vědomí.

Kvantitativní naplnění v hodnotových skupinách

Oba grafy měří a vyjadřují stupeň kvantitativní deformace ve vědomí jednotlivce nebo skupiny, a to oběma směry – přeplnění nebo deficit – v hodnotových skupinách. Závažnost těchto odchylek je vyjadřována tzv. Trendy vlivu, které jsou tvořeny podílem odchylky určité hodnotové skupiny na velikosti celkové kvantitativní deformace proporcionality vědomí v sémantické i realizační oblasti.

Poškození, oslabení, přecenění, zesílení, posuny i kvantitativní naplněnost vytváří jakousi individualizovanou, ale strukturovanou mozaiku hodnot (funkčně sémantickou a realizační mapu ve vědomí) jedince nebo skupiny, psychometricky vztaženou k relaci obvyklosti, která je uznávána ve vnějším sociálním okolí (menšími i většími sociálními skupinami společnosti = naměřené normy). Celková míra shody či neshody tak stanovuje vzájemný model preferenční odlišnosti vnějšího a vnitřního existenčního prostoru, stupeň komunikačně interakčního napětí mezi těmito prostředími (to je vyjádřeno křivkami = interakční linie), včetně míry prožívaného tlaku na změny sémantického nebo realizačního zaměření.

Asociačně kontextová provázanost vědomí, Integrita - Izolovanost

Bez ohledu na to, jak individualizovanou strukturu (realizační mapu) vytvoří slovní objekty v realizačním schématu (porovnání s obvyklostí užívání vnějším prostředím), její vnitřní funkčnost a použitelnost je u jedince nebo skupiny závislá na tom, jak dokonale či nedokonale jsou asociace barvově (energeticko konotativně) propojeny.

Funkční kvalita vědomí, je tedy zcela závislá, na vnitřní integritě (vazbového potenciálu) jednotlivých procesů (viz. propojovací problém - mozkové procesy). Pokud ve vědomí vznikají, "izolované" oblasti, které nejsou v dostatečné míře funkčně provázány, bude se tato omezenost projevovat v "poruchovém" jednání daných hodnot, které tyto izolované procesy zastupují. Tuto integritu si můžeme obrazně představit jako potenciál vzájemného propojení různých neuronálních okruhů (bohatost interakčních vazeb, která je požívána ve schématickém zobrazení na stránkách horního menu.)

Musíme rozlišovat, zda se jedná o věkově obvyklý jev, tzn. proces utváření těchto vazeb nastává postupně a chvíli vědomí trvá (učí se), než si je interakčně odzkouší a prováže (obvyklý jev), či se bude jednat o narušený vývoj. Dezintegrace mohou vznikat i degenerativními procesy neuronálních síťových vazeb. Tyto "izolované" hodnoty, tak budou nekvalitně ovlivňovat a zasahovat do projevu chování ostatních procesů s kterými mají vytvořené vazby.

Míra jejich izolovanosti, a hodnotový objekt, včetně odměňovací skupiny, kterou zastupují jsou určující pro závažnost jejich vlivu. Tento jev si můžeme přiblížit na příkladu učení nové dovednosti. Učení vyvolává v mozku procesy, kdy se postupně interakčně formují potenciální vazby různých nuronálních sítí do vzájemně propojených okruhů. Pokud po určité době a snaze dosáhneme zvládnutí dané dovednosti, je vytvořena kvalitní vazbová provázanost okruhů. Pokud se danou dovednost naučíme jen částečně (nedostatečně), či nekvalitně ("špatně"), vazby které tímto procesem byly v mozku vystrukturovány, zůstávají. Následně zasahují při své aktivaci do kontextových propojených dějů a ovlivňují tak kvalitu výsledného výstupu (prožívání a chování).

Nebo opačně. Pokud jednou vytvořený okruh nevyužíváme, může degenerovat, to znamená, že se zvyšuje pravděpodobnost, že bude z interakce opomíjen (naše "zapomínání"). Mnohdy si této formy dezintegrací všímáme, až při její prstorově rozsáhlejší působnosti, kdy dochází k biologickému poškození činnosti určitých okruhů, například vlivem mozkové mrtvice. Následně je jedinou možností proces "znovuučení" daných dovedností, tedy vytvoření zcela nových okruhů od začátku (člově se učí znovu číst, psát chodit, atp.).

Věkově vývojové synergismy a diferenciace

Tento psychometrický ukazatel vzniká na základě korelace profilu asociací příslušného chronologického věku (věkově obvyklý profil) s profilem získaným v konkrétním vyšetření (snímkem vědomí). Slouží k vyjádření podobnosti či nepodobnosti automatizovaných asociačních vzorců vědomí jedince (skupiny) ve vztahu k používaným, věkově obvyklým asociačním vzorcům v jeho okolí.

Získáváme tím představu o tom, zda je klient či skupina zhruba v téže  vývojové fázi jako jeho běžní vrstevníci a zároveň představu o snadnosti interakčně komunikačního (ne)porozumění si se svým okolím. Teoreticky by se mohla korelace pohybovat od +1 (naprostý věkově vývojový a komunikačně objektový ideál) do –1 (totálně přesný opak věkově vývojového a komunikačně objektového ideálu, tedy totálně jedinečný super originál). Prakticky korelace těchto hodnot zvláště u jednotlivců nenabývá. Pohybuje-li se na úrovni +0,4 až +0,6 u jednotlivce, indikuje jasně dostatečnou míru shody a zároveň ponechává dostatečný prostor k projevům individuality. Čím je naměřená hodnota nižší směrem k nule a pod ní, zvyšuje se věkově vývojová jinost (neběžnost, „originalita“) asociačního profilu a tudíž i klesá možná komunikační a interakční shoda se svým sociálním okolím. Naopak při stoupání koeficientu u jednotlivce nad +0,65 se „ztrácí“ individualita a „vládnou“ pouze věkově druhové (skupinové) mechanismy. V praxi jsou pak užívána dvě měřící pásma, a to pro jednotlivce a sociální skupiny.

Jako příklad použijme korelační faktor závislostí. Pokud máme utvořenou psychometrickou normu pro socipatologické jevy (cigarety, alkohol, drogy), korelační shoda jedince s touto skupinou, bude jasně avizovat "dispozice" jedince k náhražkovým formám chování. Když bude naopak korelační shoda nízká (vysoká odlišnost od normy), jedinec může náhražkové formy chování odzkoušet (experimentovat), ale bez rizika vzniku závislosti, tedy opakovaného chování.

 

SOUHRNNÉ VÝVOJOVÉ UKAZATELE POSTOJŮ

Díky potenciálu přestrukturovávání neurolnálních okruhů, je nutné měření jejich vývojové dynamiky, tedy realizovaného potenciálu celkového změnového vývoje. Jinak řečeno, poznání, zda stávající neuronální okruhy jsou posilovány, nebo degenerují (jsou oslabovány), pohled do minulosti a budoucnosti. Zda jedinec či sociální skupina přestává využívat to co měli doposud naučeno, či naopak neustálým využíváním stávající neuronální okruhy posilují. Jakákoliv změna konkrétních stereotypů chování, je možná jedině postupně, tedy v první fázi nechat degenerovat vytvořené okruhy (oslabit) a budováním nových okruhů a jejich postupným posilováním realizovat změnu chování. Z pohledu času, je důležité, jaké mají dané změny utvořeny dlouhodobý výhled (plán) a jak je tento plán realizován krátkodobým, čili časoprostorově interakčními změnami. Pro možnosti sledování vývoje, jsou důležité informace, zda a jakým způsobem se změny projevují navenek v chování a jaké je skutečné prožívání. (Zda jsou v souladu, či se liší. Pro vědomí platí dvojnásob pořekadlo "není všechno tak jak se zdá být").

KVALITATIVNÍ VÝVOJOVÉ UKAZATELE PROCESŮ

Jak bylo detailně popsáno v části "Vědomí - Mozkové procesy", jakékoliv změny neuronálních procesů mozku vyvolají změny v chování, jakékoliv změny chování vyvolají změny v neuronálních procesech, jakékoliv změny v interakčním prostředí vyvolají změny jak v chování tak v neurolních procesech. Jednoduše by se tento dynamický proces dal také nazvat učením. Sledování dynamiky změn procesů je tedy účelné nejen pro pomáhající profese a jejich intervence, ale i pro výchovné a pedagogické pracovníky. Tuto dynamiku rozlišovat na oblasti projevů (expresi) chování (řeč, pohyb) a vnitřní strukturaci vědomí. V grafu jsou viditelné projevy chování zaznamenány barvou (žlutočervenou) a těžko pozorovatelné změny neuronální procesů (strukturace) barvou (modrozelenou). Stejně jako v grafu výše je sledováno zda se tyto projevy zesilují či zeslabují, tedy zda dochází k posilování již naučeného, či zda se naučené stereotypy oslabují. Výsledkem je sledování, změn jakým způsobem dochází k ladění psychických a somatických projevů, včetně jaký vliv tyto změny vyvolají při interakci jedince či skupiny s vnějším (sociálním a materiálním) prostředím. Zda díky této změně dojde k posílení narušení při vzájemné interakci, či oslabování narušení.

CELKOVÁ KVALITA A VZÁJEMNÉ PROPORCE PROCESŮ

Využívané procesy nemají vliv pouze na vnitřní prostředí vědomí, ale určují styl a rámec komunikace či vztahu k vnějšímu prostředí. Jinými slovy, proporce procesů, které vědomí využívá ovlivňují utváření atmosféry vztahů s prostředím. Díky vysoké variabilitě (neuronální okruhy utvářeny ve vazbě na prostředí) se tento poměr může měnit na základě změny prostředí v kterém se jedinec či sociální skupina pohybuje. Atmosféra vztahů jedince či sociální skupiny vůči prostředí je utvářena proporcionálním využitím procesů proaktivních, podmíněných, blokačních a izolovaných. Tato proporcionalita rozhoduje, jakým způsobem budou jedinec či skupina spolupracovat např. na řešení problémů nebo při výuce, zda budou aktivní, či si klást podmínky, kdy ano, kdy ne, nebo budou společné aktivity s prostředím blokovat.

ROZHODOVACÍ MECHANISMUS PROCESŮ VĚDOMÍ

Na rozhodovacích procesech se podílejí všechny čtyři subsystémy vědomí současně. Liší se mírou svého využívaní ve vazbě na konkrétní časoprostorové kontextové události. Návrat k evolučnímu vývoji vědomí napomůže s uchopením principu rozhodovacího mechanismu. Každý "nový" komunikační subsystém vědomí umožňil organismu jako celku kvalitativně výhodnější a "sofistikovanější" způsob výběru (rozhodování) z možných "kandidátů" na své činy při zajišťování potřeb růstu reprodukce sebezáchovy. Buněčné organismy (v modelu vědomí zastoupené tělesným komunikačním subsystémem) se rozhodovaly při interakci s prostředím způsobem (ANO-NE), buď na přiházející podnět reagovaly či nikoliv. Vyšší komunikační struktura (zastoupená komunikačním subsystémem energetickým) umožnila vyběr z kandidátů na své činy na základě "zkušeností", jejím rozhodovacím modelem bylo CHCI - NECHCI. Centrální nervový systém (v modelu zastoupen komunikačním subsystémem mentálním) přinesl v rozhodovaní další kvalitativní změnu v podobě rozhodovacího mechanismu (UMÍM - NEUMÍM). Organismus tak získal mimo jiné schopnost, na základě svých zkušeností rozpoznat, jestli to co se mu nabízí (ANO) a (CHCE) to, jestli to zvládne (UMÍ). To ho mnohem kvalitněji chránilo před výběrem a realizací chování, které nezvládá (NEUMÍ). Jinak řečeno nevynakládal Energii, do něčeho co neumí, či díky tomu že to neumí,by ho to mohlo zabýt. (Jednoduchý příklad plavec-neplavec a jejich rozhodování skočit do moře). Sociálně zrcadlící neurony (zastoupené komunikačním subsystémem sociálním) jednak umožnily to, že organismus získal schopnost chápání smyslu dějů (o čem to je) včetně kontextových vazbových souvztažností, a jednak to do jeho rozhodování přineslo mechanismus (SMÍM-NESMÍM). Zjednodušeně řečeno, zda je tento čin v konkrétních kontextových časoprostorových vazbách pro něj "výhodný" či nikoliv.

PROPORCIONALITA ZAPOJENÍ SUBSYSTÉMŮ VĚDOMÍ V PROCESECH

Proporcionalita jednotlivých komunikačních subsystémů v komunikačních procesech vědomí jedince či sociální skupiny definuje funkční podíly automatizovaných rozhodovacích procesů, podílející se na utváření komplexní (vnější a vnitřní) integrity vědomí. Jejich kvalitativní zapojení je zobrazeno barevnými grafy. Úspěšnost jakékoliv intervence vědomí je závislá, který subsystém při ní bude oslovován. V případě, že intervence bude zaměřena např. na "slabé" komunikační subsystémy (údolí křivek), bude zdlouhavá náročná a s velmi nízkou nadějí na úspěch, základem jakékoliv intervence, je zaměřit se na silné subsystémy (vrcholy křivek). Tyto subsystémy zároveň předurčují vhodnost použití intervenčních technik (skupinové - individuální) a nutnou frekvenci opakování zásahů. Stejně jako u jiných grafů procesů, je zde vyjádřen trend vnitřní a vnější, tedy rozdíl toho, co se projevuje navenek v chování a co zůstává ukryto uvnitř - prožívání. Stejně tak je zachycen vztah vůči evoluční normě, tedy vztah působení jedince na prostředí a opačně. Proporcionalita rozhodovacích procesů se s věkem mění, přesto, vykazuje dlouhodobou charakteristiku, která se v běžně prožívané realitě, pokud nepřicházejí zcela zásadní životní "lapsy", mění "pozvolna".

DEZINTEGRAČNÍ PROCESY VĚDOMÍ

Dezitegrační procesy vědomí se objevují v případě, když se nedaří neuronální okruhy kvalitně zakomponovávat  (provázat) do komplexní celistvosti struktury vědomí. Vznikají tak funkčně segmentované oblasti, které, částečně a nekvalitně zasahují do jiných okruhů vědomí a ovlivňují tak jejich činnost. Jinak řečeno, není vytvořena kvalitní synchronicita aktivačních a inhičních procesů, tedy jejich vyváženost pro zajištění kvalitních mozkových mikrodějů.

Pokud bychom použili přirovnání k dříve zmíňovaným projevům synchronicity těla, tak by to mohlo dopadnout tak, že při práci se skalpelem se najednou chirurgovy stimuluje hrubá motorika a jemná inhibuje, nebo vzpěrači když drží činku nad hlavou inhibují velká svalová vlákna a stimulují se jemná.  

Když se vrátíme k evolučnímu vývoji vědomí, budou dezintegrační procesy vznikat při utváření komunikačních vazeb mezi subsystémy vědomí Energetickým (rozhodovací póly CHCI-NECHCI) a Mentálním (UMÍM-NEUMÍM). Má to svoji jasnou ontologickou příčinu. Somatický subsystém (ANO-NE) a Energetický subsystém (CHCI-NECHCI), jsou zcela v roli genotypu, tedy funkčně evolučně prověřené a kvalitativně odzkoušené subsystémy vědomí. Mentální subsystém (UMÍM-NEUMÍM) a Sociální subsystém (SMÍM-NESMÍM) mají sice svůj genetický základ, ale jsou do značné míry utvářeny a měněny díky fenotypu, tedy časoprostorové interakci s měnícím se externím existenčním prostředím. Pokud tedy nedojde v průběhu vývoje ke kvalitnímu propojení neuronálních okruhů (CHCI-NECHI) a (UMÍM-NEUMÍM) může dojít k trvalému poškození integrity vědomí (synchronicity aktivačně inhibičních procesů), které v některých případech může být zpětně nenapravitelné.

Typickým a bohužel zcela běžným příkladem je, když rodiče či učitelé se snaží vychovávat dítě stylem, to se SMÍ, to se NESMÍ. Tím defakto donutí mozek dítěte přeskočit tuto integrační fázi budování propojovacích vazeb neuronálních okruhů, pomocí aktivního zkoušení (CHCI-NECHCI = UMÍM-NEUMÍM). Tato dezintegrace vědomí se neprojeví hned, ale až v průběhu dospívání a dospělosti jedince, kdy je jeho úspěšné sebeprosazení a sebeřízení v životě závislé právě na využívání těchto subsystémů (CHCI-NECHCI = UMÍM-NEUMÍM), ale když je vybudovány nemá, nemůže je ani využívat. Dalším, a zcela zásadním prohřeškem proti kvalitnímu vytváření synchronicity vědomí je školský systém "hodnocení" žáků, za to že (NEUMÍ). Dospělí, tak sice získají svoji hodnotící a srovnávací škálu jak mohou dítě "trestat" za to že neumí, ale pro kvalitní vývoj komunikačních procesů neuronových okruhů dítěte dělají medvědí a mnohdy již zpětně nenapravitelnou službu. 

Zobrazené modré (přípravné, vnitřní řeč - myšlení, prožívání, rozhodovací procesy, nebo taky „vnitřní autoregulační, či zkušenostní cenzura) a červené sloupce (exekutivní funkce, tedy výkonové, expresivní projevy, a to vnější řeč a pohyb) zaujímají vůči sobě při běžném zvládání naměřených dezintegrací asi následující poměr: modré sloupce více jak trojnásobně přesahují sloupce červené. Je tím sice prodlužován čas vlastních exekutivních akcí (i reakcí), ale zato jsou vědomím adaptačně „připravené“. Čím více se tento přesahový poměr modrých sloupců snižuje, reakce jsou rychlejší, méně připravené a dynamičtější až dosahují zcela zkratových reakčních podob v případě, kdy žlutočervené sloupce přesahují sloupce modré. (nemířím, rovnou střílím)
Graf zachycuje dezintegrační procesy z pohledu jejich teritoriálního původu (vnitřní, vnější prostředí), rozlišuje o které energetické procesy se jedná (aktivační, inhibiční) a místa kde se koncově promítnou.
V hodnotově sémantické „mapě vědomí“ (hodnotová struktura) se dezintegrační objekty mohou vyskytovat v celém spektru všech hodnotových skupin (samotný objekt včetně volby dezintegrační barvovou trojicí). V realizační „mapě vědomí“ se pak jako dezintegrační způsoby dostávají pouze do škály Operátory – Stresory – Destruktory (volba barvové trojice).

PERCEPČNÍ PROCESY VNÍMÁNÍ REALITY

Každý organismus se pohybuje v neustálem interakčním kontaktu s měnícím se prostředím. Schopnost s jakou se dokáže těmto změnám přizpůsobit v evolučním procesu rozhoduje, který organismus přežije, a který ne.  "Společným algoritmem" procesů vědomí je umožnit organismu kvalitnější a rychlejší adaptaci na měnící se prostředí. Jinak řečeno, vědomí umožnilo organismu kvalitnější a rychlejší percepci a zpracování informací o změnách prostředí, včetně interakční automatismů reakce.Tedy samotným algoritmem percepce (vnímání) organismu je neustálá snaha o kvalitnější vnímání změn prostředí a reagování na ně. Percepční struktura procesů každého vědomí je tedy velmi dynamická a "připravená" a se měnit. Již z tohoto principu, bychom se měli přestat podivovat tomu, že každý realitu dějů kolem sebe vnímáme subjektivně, a akcepovat to, že se jedná o zcela přirozenou vlastnost. ("Každý si utváříme svoji pravdu, a moje pravda není o nic víc, či míň než, pravda druhého")  Pro intervenční práci je tedy důležité poznání, jaké podněty a v jaké míře budeme intervenovanému vědomí předkládat, jinak řečeno aktuální "nastavení" podílu funkčních prvků pro zpracování reality. (Vnímavost, Výdrž, Akce, Příležitost, Citlivost, Smyslovost, Obrana, Ochrana).  

KONSTRUKTIVNÍ FORMY CHOVÁNÍ

Evolučním algoritmem všech živých organismů, je zajištění individuálních potřeb růstu, reprodukce, sebezáchovy (zabránění riziku). Procesy vědomí, a jejich projevy chování se pohybují ve dvou kvalitativních pásmech (+) zajištění růstu a (-) pro zabránění riziku. Jinak řečeno, konstruktivní typy chování jsou jedinec či sociální skupina schopni využívat ve prospěch nějakého řešení, či v neprospěch nějakého řešení. Míru jejich využívání jsou schopni dynamicky měnit. Pro své chování tak mají pro řešení problémů k dipozici Logiku, Vitalitu, Ambice, Dominanci (využíváno pro sebe sama) a Kooperaci, Participaci (využíváno pro spolupráci se skupinou). Kvantitativní míra jejich zapojení pak vykazuje určitou automacii, či upřednostňování konkrétních forem chování. U logiky, je nutno upozornit, že se nejedná o nějakou společnou univerzální logiku pro všechna vědomí stejnou (tu tvoří v přírodních systémech evoluční algoritmus), ale individuální vnitřní řád uspořádanosti konkrétního vědomí. Pro intervenční práci s klientem, či skupinou, je tedy určující jaké konstruktivní formy budou poradcem či například učitelem pro řešení problému využívány. Jednoduše, kombinací určitých forem to půjde mnohem snáž, účinněji a radostněji než těmi ostatními. Které to budou, ukáže až graf, každý jedinec a sociální skupina se navzájem liší, a k tomu ještě i v čase a prostředí.

ENERGETICKÉ URČENÍ INVESTIC

Každý jedinec či skupina vytváří (má časoprostorově k dispozici) určitý a omezený energetický potenciál. Zaznamenání energetických možností (jedince, skupiny) ve smyslu jejich investiční síly a investičního zaměření nabízí komplexní obraz o vyladěnosti a schopnosti osobnosti investovat či neinvestovat psychickou energii v sledovaných procesních strukturách vědomí. Celkově, se energetická investiční spotřeba organismu pohybuje mezi dvěma póly. Energetický systém je tak náročný (neefektivní), že veškerou svoji psychickou energii spotřebovává pro zásobování vegetativních a somatických funkcí, tak že se pohybuje na úrovni totálního psychického vyhoření. Na druhé straně maximalizuje investice psychické energie do vnějšího prostředí. (princip sebeobětování, přecenění se). Jednotlivé sloupce grafu pak strukturovaně zachycují směřování psychické energie do jednotlivých oblastí při zajišťovaní konkrétních časoprostorových dějů.

SOCIÁLNĚ INTERAKČNÍ ASPEKTY V POSTOJÍCH K REALITĚ

Postoje, které jednotlivec či skupina zastává, nesou vždy komunikačně interakční informace pro své okolí.  Komunikačně zpracovatelské styly zajišťují jednak vnitřní integritu existence vědomí a jednak vyjadřují kvalitu a míru citlivosti. Vnitřní integritu vědomí zajišťují dva protipóly Silná Integrace a Silná Obrana. Silnou integraci zajišťují objekty hodnotových struktur, které jsou velmi výrazně silně a preferenčně vědomím využívány pro udržování a posilování kontinuálního procesů vnitřní integrity. Lehké přirovnání: pokud má vědomí vytvořeny nějaké ideály (hodnotové objekty s vysokou odměňovací schopností), má pro zaměření svých aktivit cíle, směr. Vědomí, které tyto ideály nemá, nemá pro své aktivity jasné cíle, chová se "chaotičtěji" při vnímání a zpracování podnětů. Silná obrana je protipól ideálů, jsou to vysoce efektivní a komplexní typy vnitřní obrany, které zabraňují dezintegračním tlekům na vědomí, i když se vnějším existečním prostředí objevují. Lehké přirovnání: vědomí má schopnost ubránit se tlakům vnějšího prostředí, uhájit svoji existenci. Citlivostní styly pak vyjadřují míru citlivosti při zpracování konkrétních hodnotových objektů, obvyklá citlivost, zvýšená, či patologická. Poslední jmenovaná způsobuje dazintegrační procesy vědomí, které se projevují identifikačními, psychogenními a sociálními poruchamy.

VLIV PROCESŮ VĚDOMÍ NA IMUNITNÍ SYSTÉM

Tak jak bylo již mnohokrát uvedeno mozek, tělo a vnější existeční prostor, jsou interakčně komunikačně provázané prostředí. Stejně tak psychika je komunikačně provázána s tělem se schopností komunikačně interakčního vzájemného působení. (Není těžké si to představit na příkladu zčervenání kůže, když se člověk ocitne v pro něho choulostivé situaci). Vyhodnocením interakčního působení psychiky a imunitního systému, jejich dynamiky vzájemného působení, zjistíme zda a v kterých oblastech (Kůže, Zažívání, Krevní oběh, Dýchání) dochází k využívání psychiky imunitou. Organismus jako celek využívá psychiku k podpoře procesů imunitního systému (využitím rychlejšího přenosu informací pomocí CNS - psychika) a imunitní systém svoji aktivitou vyvolává změny psychických procesů. Konkrétními spouštěči těchto dynamických komunikačních změn pak mohou být  materializované, či nematerializivané (sociální) faktory. Jejich dlouhodobé působení pak může vyvolávat změny přímo na orgánových strukturách. Vědomí, tak do svých procesů včleňuje informace jak o příčinách (materializovaných, nematerializovaných), tak místech projevů, všech psychických a somatických onemocněních. 

Jinak řečeno, jakákoliv změna zdravotního stavu se projeví na změně psychiky. Přijmutí informace, že každá nemoc je psychosomatická, a měřitelně by měla být ve vědomí zaznamenatelná možná vyvolá nesouhlas, přesto je to fakt. Na druhou stranu to nabízí obrovský potenciál pro zpřesnění diagnostických a tvorbu účinnějších léčebných postupů.

Když si to představíme na situacích, kdy např. určité léky působí pouze na určité procento nemocných, navozuje se úvaha, že konkrétní projev konkrétní nemoci je ve skutečnosti způsoben rozdílnými faktory (materiálními, nemateriálními). Jinak řečeno, nemoci mohou mít identické projevy s rozdílnými původci a naopak. To ve zkratce znamená, že by měření psychických procesů mělo být schopno výrazně  přispět k diagnostice příčin a projevů nemocí. Konkrétní příčiny (materializované/nematerializované) se projeví jako posun konkrétních příčinných hodnotoých objektů v odměňovací skupině hodnotové struktury (dojde k jeho vychýlení mimo operativní normál).