Vztahy, sdílené hodnoty, pravidla, konkurence

  • Jak můj mozek pozná, že mě má někdo jiný rád?
  • S jakou přesností dokáže rozeznat proč?
  • Jak se dohodnou na jedné pravdě dva mozky s jiným názorem?
  • Poznám, kdy mé jednání vnímá mozek někoho jiného jako své poškozování?
  • Proč si mozky lidí navzájem konkurují?
  • Proč lidé neustále mezi sebou soutěží?
  • K čemu mi jsou v životě pravidla?
  • Pozná můj mozek, když se někdo k němu chová neeticky?
  • Jak kvalitně se dokáže takovému jednání ubránit?
  • Proč v demokraciích vládnou neetičtí lumpi?
  • Proč si ti samí lidé chvíli rozumí a posléze přestanou?

U předcházejících záložek jsme se zaměřili především na mozek jednotlivce, funkční principy časoprostorových interakčních vazeb při utváření logiky našeho myšlení a evolučním mechanismům zajištění hodnotových potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy. Vlivy sociálního prostředí, v kterém se pohybuje popisovali pouze z pohledu, jejich obecného působení na vývojové mechanismy, změnové principy a hodnotovou strukturaci vlastních neuronálních okruhů.

V této části se zaměříme na zachycení důsledků, popisovaných principů a mechanismů, pokud se dva nebo více mozků ocitne ve společně sdíleném sociálním prostoru (fyzicky hmotném i myšlenkově nehmotném) a začnou vstupovat do vzájemných interakčních vztahů. Kdy se na jedné straně mohou stát konkurujícími, účelově jednajícími predátory a nebo symbiózně operujícím systémem preferujíce vývojově účelné sdílení hodnot a projevy kooperačně participačního chování. Neporozumění vztahově interakčním mechanismům, vede následně k nechápání příčinných souvislostí názorových rozdílům, které nejednou může vyústí v neverbální ale i fyzické konfrontace. Z douhodobého pohledu zcela zásadním způsobem ovlivňují rozvoj našich mentálních a sociálních dovedností, včetně schopností uplatnění svých životních ambicí.

Čím je řízen vývoj vztahů dvou a více mozků?

Etika, morálka, svědomí, stud, vina, čest, desatero, náklonnost, odmítání, moc, atmosféra vztahů, konkurence, formální právo a právo silnějšího jsou pojmy, které se nachází ve velice úzkém "propojení". V průběhu tisíciletých dějin lidstva se jejich významem, smyslem a stavem aktuálního vývoje zabývají filozofové, teologové, biologové, sociologové, politici, právníci, psychologové a v neposlední řadě i někteří ekonomové. Přestože dokázali vymyslet nespočet teorií a přístupů, jejich naplňování či porušování stojí nejen za každodenními „šťouchy“, ale i těmi nejhoršími zvěrstvy, které někteří jedinci a jejich skupiny, ve jménu demokracie, sdílených hodnot blaha či svého „morálně-etického“ přesvědčení, pod vlajkou objektivizované pravdy, dokáží páchat.

V neposlední řadě, některé formy projevů vztahových interakcí s sebou přinášejí obrovské ztráty psychické a fyzické energie. Ať již se obejví v profesním a nebo sobním životě. Proč právě mnozí volení zástupci lidu se míjí například s etikou? O příčinách a vývojově společenských následcích pro mozek později.

Je docela zajímavé, kolik lidí věnuje svůj čas hledání zaručených a obecně platných rad a návodů, jak se ve vztazích pohybovat způsobem, aby dosáhli svých vlastních cílů. Nejednou by bylo přesnější, pojem pohybovat, nahradit za manipulovat. Přitom velmi rádi opomíjíme jednu "maličkost". Že mozek každého člověka, je jinak hodnotově poznatkově strukturovaný. Má své vlastní plány, ambice, dovednosti, hirearchii hodnot, které procházejí neustálými vývojovými změnami. Může tedy existovat pro všechny vztahy funkční a účinný univerzální návod? Který by byl aplikovatelný na naše vztahy s vlastními dětmi, sourozenci, rodiči, spoluhráči, učitely, nadřízenými, spolupracovníky, partnery, většími či menšími sociálními skupinami univerzálně? Nebo je spíše účelnější najít a porozumět mechanismům, kterými se vztahy utváří a řídí? A na základě takto zvládnuté dovednosti se následně adaptačně dokázat lépe přizpůsobovat?

Je chování podle pravidel pro existenci života účelné?

Na této záložce se pokusíme o odlišný přístup, než je v humanitně sociálních vědách běžný. Oprostíme se od našich subjektivních pohledů, co je dobře a co špatně, co je ještě etické, morální a co již není. Mnohem více se zaměříme na biopsychosociální interakce člověka se svým prostředím a na v mozku měřitelné procesy, které motivují jeho chování. Když si tuto větu zjednodušíme, tak se budeme opírat a časoprostorové principy, evolučněbiologických mechanismů a důsledky jejich působení na utváření vztahů mezi lidmi, či sociálními skupinami.

Pokud mají pravidla, ať již přirozeně etická nebo formálně ukotvená (zákony), představovat pro člověka jedince či lidstvo jako druh, určitou evoluční výhodu zajišťující jejich vývoj a přežití, měly by se důsledky jejich působení zřetelně projevit. V opačném případě, je můžeme z našeho rozhodování či konání směle vynechat, jako evolučně neúčelné a vývoji bránící překážky, či ku prospěchu konkrétních jedinců účelově utvářené zvýhnění.

  • Existují nějaká pravidla v biologicko evolučním mechanismu vývoje organismu?

Základním postulátem zachování jakéhokoliv formy života na Zemi, je zajištění potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy. Tento mechanismus vyjadřuje motivační algoritmus všech živých organismů k jakémukoliv projevu konání. Člověk by bez něj nemrknul okem, nevyvíjel se, neudělal krok, nevytvořil myšlenku, nepozřel sousto, nezplodil potomky, nechodil do práce, nevěnoval se sportu, nesdružoval skupin, nevytvářel párové vztahy, neubránil se vlivům působení pro něj nepřátelského prostředí.

Jinak řečeno, každý jedinec má evoluční potřebu zabírat stále větší a větší prostor (jeho individuální potřeba růstu - modré šipky) a zabránit potenciálu vzniku individuálního rizika (jeho vlastní potřeba sebezáchovy - červené šipky). To v situacích, kdy někdo jiný realizuje potřebu svého růstu na úkor získání konkrétním člověkem doposud "ovládaného" prostoru.

Zcela identický mechanismus můžeme pozorovat u ve všech interakčních vztahů v přírodě. Jen lidé, si jaksi díky svému ráciu a "egu " mnohdy domnívají, že se řídí určitým vyšším "posláním či principem". To se však může ukázat jako sebeklamné. Struktura hodnot, kterou se během života snažíme získat, včetně projevů našeho chování je bezesporu výrazně časoprostorově bohatší než u jiných organismů. Interakční princip evolučního mechanismu, jinak řečeno motivační potřeby zajištění těchto hodnot, máme všichni identický (člověk, šimpanz, buňka, strom).

Schématicky jednoduchým způsobem jsme se pokusili interakční "důsledky" působení evolučního algoritmu zachytit na obrázku výše a v grafické podobě napravo. V běžném životě se neustále tyto interakce odehrávají. U lidí je můžeme pozorovat v každém projevu verbální i neverbální interakční komunikace, kdy se každá ze "stran" pokouší prosadit svůj postoj. Například pokud je odlišný od ostatních a jedinec si utváří vliv ve snaze je přesvědčit o své individuální pravdě a naopak. Neměli bychom se nechat zlákat a posuzovat toto interakční působení pohledem, zda je to dobře či špatně.

Důsledkem je, že tam kde "Já" budu zasahovat do prostoru ostatních (partnera, sourozence, spolupracovníka, spoluhráče) při potřebě svého růstu, bude to tento subjekt pociťovat nelibě, či přímo jako své ohrožení. Stejný algoritmus působí funguje i směrem opačným. Kdo vymyslel kompromis? Umí se na něm dohodnout zvířata? Kompromis není o pravdě, ale o nalezení vyváženého stavu, kdy si každý z lidí při vzájemné interakci uhájí prostor svých hodnotových zájmů. Někdy se tomu říká politická dohoda, vzájemně výhodný obchod, nalezení konsenzu atp.

Pozor! Při vzájemných interakcích, mnohdy nejde o to kdo je blíže pravdě. Tu si utváříme každý svoji vlastní, včetně nástroje jak k ní dojdeme, logiky našeho myšlení. Proto může vzniknout tolik rozdílných názorů (subjektivních pravd) pro jeden konkrétní časoprostorový jev. Mozek jedince není teploměr, aby uměl zachytit  realitu přesně. To kde nemáme problémy se interakčně shodnout na jednom názoru, jsou především výstupy fyzikálních měření a matematických výpočtů ("exaktní vědy"). Tyto informační zdroje jsou na naši subjektivitě, individuálních přáních či motivacích nezávislé. Jsou snadno měřením ověřitelné a konfrontovatelné. Ostatně, taky jsme si tyto pravidla výpočtů odsouhlasili a všichni je stejným způsobem náš mozek naučili.

  • Je výhodnější když se prosadí kompromis nebo přesnější pohled na skutečnost?

Malý příklad: Mnohdy v nás převládá pocit, že pravda a láska (při interakčním působení dvou a více lidí) jsou hodnoty, které se objevují v těsném souznění. Představme si však vědce, který přichází se zcela revolučním objevem, jehož následkem je, že do určité míry vyvrací, či popírá, to co bylo doposud vědeckou komunitou přijímáno či zastáváno. Přesto, že takový objevitel bude mít k dispozici experimenty naměřenou, tedy s určitou mírou přesnosti objektivizovanou pravdu, budou to mozky ostatních zcela přirozeně zprvu vyhodnocovat za "nepřátelský vnik" do jejich prostředí. (ohrožení stávajících pravd - narušení mozkových stereotypů).

A tak má objevitel navybranou. Buď bude investovat svoji energii do prosazování, experimenty "stokrát" dokladovaného přesnějšího pojetí skutečnosti, s vědomím jistoty, že ho ostatní zákonitě nebudou mít v lásce, vyhýbat se, odmítat a bránit. A nebo bude preferovat lásku a ostatní kolegy tak přesnějším pohledem na realitu určitého časoprostorového prostředí neohrozí. (viz. vlivy zobrazené v působení interakčního grafu). Proto nejednou tak dlouho trvá, než jsou lidé schopni uchopit pro člověka zásadně nová a v mnohém převratná zjištění. Jsou totiž odlišná, než pro jaké poznání, tohoto prostředí si svůj interakční potenciál neuronálních okruhů strukturovali.

Logicky uvažující člověk, by racionálně mohl předpokládat, že to není možné. Mozek vědce přeci prahne po nových zjištěních! A pokaždé když se mu to povede, ta se všichni ostatní zaradují. Realita, je bohužel nejednou odlišná. Každý vědecký mozek, který příjde s něčím výrazně novým a odlišným, zákonitě zasáhne do prostoru ("ega") ostatních mozků, kteří se snaží o přesnější poznání stejého prostředí. Proto to vždy "musí" vyvolat nevoli, nepřijímání a odpor. Je to evoluční potřeba každého mozku zabránit vzniku jeho individuálního rizika.

Vědci mají k dispozici ten samý orgán, mozek, který se interakčně v prostředí chová stejně jako ten kohokoliv jiného, hájí si svoji pravdu a svůj pohled na svět. Tento jev na sobě ze začátku pocítili všichni "velikáni", kteří přišli s něčím výrazně novým, od pana Galilea, přes pány Newtona, Einsteina. Krásně důsledky tohoto jevu popsal jeden z největších inovátorů fyziky: "Nová vědecká pravda nevítězí tím, že by přesvědčila oponenty, ale spíše tak, že oponenti vymřou a nová generace vyrůstá s novou pravdou, která je jí vlastní." Max Planck

Využijme však příkladu z jiného prostředí. Různá náboženství či sociálněpolitická zřízení. Pokud se jedno bude snažit prosadit či objektivizovat svoji subjektivní pravdu u vyznavačů jiného, musí to vždy vyvolat interakční střety, tedy žádnou lásku, kterou ve svém světonázoru mohou i hlásat. (viz interakční graf výše) Pokud si oba svoji pravdu ponechají, včetně poskytnutí prostoru pro pravdu odlišnou, láska dostává hodně reálnou šanci. Například u jakéhokoliv náboženství vzniká "problém", že existence jeho pravd je ze své podstaty neměřitelná a tedy objektivizovaně nepotvrditelná či nevyvratitelná. ("Dokaž mi, že bůh existuje!" "Ne, ty mi dokaž, že bůh neexistuje!" Kdo je stvořitel, budha, bůh, prorok, světlo?") Proto jediná možná cesta spříznění ("lásky"), která by mezi mozky zastávajícími odlišné světonázory mohla vzniknout, pokud v reálném životě začnou respektovat právo na pravdu i když subjektivní odlišného přístupu. Je docela zajímavé, že to již směrem k víře dokázali mnozí přírodní vědci, kteří apriori vychází z toho co je fyzikálně měřitelné.  

"Objektivní či subjektivní pravdy a láska jsou hodnoty fungující zcela odděleně. Až si to lidstvo (spíše všichni jednotlivci) začnou uvědomovat, učiní člověk jako druh, pokrok přímo vesmírného dosahu ". A to platí pro jakýkoliv interakční vztah, včetně toho sexuálně partnerského.

  • Přináší pravidla pro samostatně žijící organismus nějakou výhodu?

Jakákoliv pravidla, pokud si pod nimi představíme omezující faktory, kterým by se mělo chování organismu podřídit a vztáhneme si je k výše zmíněnému evolučnímu algoritmu, budou pro jedince utvářet omezující překážky při naplňování jeho potřeb růstu, reprodukce a zabránění riziku. Velmi směle to můžeme deklarovat o jakýchkoliv pravidlech (morálních, etických i formálních). Jinak řečeno, pro jednotlivce samotného je například etika z evolučního pohledu nadbytečný luxus, pro který neexistuje žádné opodstatnění, proč by se jí měl řídit či nechat omezovat ve svém jednání. Někteří lidé se tímto přístupem běžně řídí a nutno dodat že, jsou ve svém životě ekonomicko mocensky mnohdy velmi "úspěšní". Vztahově prožitkově však budou trpět a jejich interakční sociální prostředí mnohem víc.

 

Působení pravidel na vývoj celistvých organismů

  • Existuje určitá evolučněbiologická obdoba pravidel pro chování organismů?

Organismus jedince, jako komplexní systém, je utvářen z jednotlivých menších podorganismů (orgány, buňky, svaly, oběhové systémy, kosti, atd..), jejichž individuální evoluční algoritmus je identický, jako celku, který utváří (člověka). Představme si jednotlivé buňky či orgány, které mají vlastní potřebu růstu a sebezáchovy.

Co se stane, pokud se jejich evolučně vývojové potřeby přestanou řídit určitými pravidly celku? Bude docházet k jejich nekontrolovanému růstu, množení. My jsme si tento proces nazvali hanlivým výrazem, rakovinotvorné bujení. Pro samostatnou buňku je to aktivita prospěšná, roste a množí se (naplnění její evoluční potřeby). Naopak pro organismus jako celistvý systém, se mohou stát její růstové potřeby od určité úrovně destrukčně zničující. Jiný příklad. Když na organismus na jeho prostředí „zaútočí“ při své potřebě růstu něco tak malilinkatého jako je vir či mikrob. K čemu následně dochází známe mnozí ze svých vlastních anamnéz.

Proto, si živé organismy jako celky musely při svém vývoji spoluvytvářet rozsáhlý obranný systém, který na dodržování "pravidel" zpětnovazebně dohlíží a sice něco co nazýváme "imunitní systém". Jeho úlohou je nejen regulovat vlivy cizího prostředí na organismus, ale i pomáhat ho chránit před jím samotným, aby jednotlivé jeho "vnitřní komponenty", při své potřebě růstu neohrožovaly či přímo nezničily celek. (viz. kontextový odkaz)

Bohužel i imunitní systém, jako „regulátor či ochránce“ umí člověka pěkně potrápit pokud vybočí z evolučně vyprojektované rovnováhy a to když jeho reakce na přicházející podněty jsou „přestřelené“. Ten kdo je alergik si dobře dokáže představit jaké útrapy jsou s tím spojené a to již nemluvě o vlivu imunitního systému na příjem transplantovaných orgánů či tkání. (Sebezáchova před vlivem ohrožujícího vnějšího prostředí. Vše organismu cizí, ať již se jedná o virus či prospěšný transplantovaný orgán "musí" být zapuzeno)

  • Proč je tento poznatek zajímavý ve spojitosti s pravidly chování ?

Jakýkoliv živý organismus, který je utvářen interakcemi svých podsystémů si musí vytvářet svůj "obranný" mechanismus, tak aby potřeba růstu jeho jednotlivých částí, nevyústila ve zničující proces, destruující organismus jako komplexně fungující systém. Tato intencionalita možná bude na první pohled působit účelově, při hlubším zamyšlení, však zjistíme, že ji nalezneme u všech živých systémů. (Věříme, že jako isnspirace a dopřesnění poslouží odkaz na článek. Je zajímavé si rovněž povšimnout i toho, co se nestane, pokud se systém skládá pouze z jedinců, kteří pravidla nedodržují.)

Z tohoto úhlu pohledu si můžeme představit člověka (jedince), jako určitým způsobem ohraničený celek, kde se uvnitř „soutěžně utkávají nezávislé“ struktury které mají potřebu neustálého individuálního růstu. Ať již se jedná o jednotlivé buňky či samostatné orgány, které jsou jimi utvářeny. Bohužel prostředí je prostorově a funkčně ohraničené, a tak zákonitě dochází ke konkurenční soutěži těchto „jednotlivých podstruktur“ o to, která získá více prostoru pro svůj růst. Obdobný „soutěžní“ princip, ale pro nás s trochu odlišným interpretačním smyslem, funguje i mezi neurony a jejich sítěmi v našem mozku. (Viz samostatná stránka dynamických procesů neuronových sítí v teoretické části)

Proto je pro organismus životně přímo nezbytné, udržení rovnováhy evolučně vývojových potřeb svých podsystémů. Její narušení, jinak řekněme ovládnutí prostoru jeho jednou částí, může způsobit omezení prostoru působnosti jiných jeho částí, které může vyústit v ohrožení či zničení funkčního systému (organismu člověka jako celku).

Jak se důsledky této soutěživosti jednotlivých částí mohou projevit v empirii? Stačí si jen uvědomit, kolik energie následně věnujeme tomu, abychom systém navrátili zpět do rovnováhy (uzdravovací procesy) a kolik ji nám zbude pro ostatní životně běžné aktivity (práce, sport, koníčky). Někdy se však může jednat pro člověka, jeho jednotlivé podsystémy nevyjímaje, o konečnou.

Pokud si dovolíme malé připodobnění, tak imunitní systém člověka, utváří a hlídá pomyslná pravidla chování, jak se mají jednotlivé podsystémy rozvíjet, tak aby nezničili svými vlastními potřebami růstu organismus jako celek.

Jednuduchý závěr: Pravidla, pro chování organismu navenek, jsou evolučním luxusem. Dodržování určitých pravidel, pro fungování organismu uvnitř sebe sama, je otázkou jeho života a smrti.

 

Sociální skupiny a jejich "imunitní systém"

  • Jakou roli hrají pravidla pro člověka jako druh?
  • Jaký význam představují pravidla pro fungování menších sociálních skupin?

Vydejme se prostorově směrem opačným, do vnějšího prostředí člověka. Pokud využijeme výše zmíněný příklad imunitního systému, jeho analogii vztáhneme na fungování jakékoliv sociální skupiny, utvářené interakčním působením jednotlivců (podsystémů), budeme v projevech chování pozorovat zcela identické důsledky působení evolučního mechanismu.
Pro jakoukoliv sociální skupinu jako jeden "homogenní celek"  budou představovat „pravidla chování" omezení, branící jejím potřebám růstu. A však směrem dovnitř mezi svými jidinci, bude skupina nucena utvářet obdobu imunitního systému, aby někteří z jednotlivců, při realizaci potřeb svého individuálního růstu, neohrozili či nezničili svým parazitismem skupinu jako celek.

Možná stojí za povšimnutí, proč si utváří: (třída - školní řád, trhy - regulační mechanismy, sportovní odvětví - pravida hry, stát - zákony, zaměstnanci firmy - etický kodex). Co se stane pokud jsou jednotlivci nedodržovány? Lapidárně řečeno, ostatní jedince tím přímo poškodí a nebo ohrozí. Je zajímavé, že rodina, manželství, parta, pro to aby mohli fungovat nic obdobně formálního nepotřebují, přesto se navzájem její jedinci růstově "neničí".

  • Jak se projevuje naše individuální potřeba růstu?

Každý jednotlivec se snaží být neustále efektivnější, rychlejší, chytřejší, hezčí, důležitější, bohatší, získat větší vliv v tom co by mu lépe pomáhalo v naplnění jeho aktuálních hodnotových potřeb. Díky tomu dochází k neustálým interkčním změnám v působení na své vnější prostředí. Pomocí tohoto algoritmu jsme schopni růst (fyzicky, psychicky, sociálně). Jinak též řečeno, adaptačně se vyvíjet. Každý člověk má v sobě motivační potřebu se neustále individuálně zlepšovat, jako kdyby sám se sebou soutěžil. "Být lepší než doposud." To že se mu „to daří“, mnohdy nestačí si pouze subjektivně myslet, ale taky si to potřebujeme i "objektivizovaně" ověřovat.

  • Jak může člověk poznat, že se zlepšuje?

Docela snadno. Neustále si tyto naše růstové pokroky porovnáváme s našim bezprostředním okolím. Je to zcela přirozené, a pro náš kvalitativní vývoj a uplatnění v životě, je tato zpětná vazba i bezpodmínečně nutná. U většiny procesů se tak děje "automatizovaně" a nemáme potřebu si toho racionálně všímat. Přesto, že naše porovnávací vyhodnocování probíhá neustále i když mnohdy na prožitkové, ale rozumově neuvědomované úrovni.

Mezi velmi pozoruhodné příklady soutěžně růstových projevů můžeme zařadit:

  1. Ženy, která má hezčí šaty, make up, sestřih vlasů, ulovila bohatšího, chytřejšího, pohlednějšího přítele.
  2. Muži zase kdo má větší svaly, vyšší sociální postavení, hodnotnější auto
  3. Děti, které má vyšší IQ, lepší známky, výkonnost v různých sportovních kulturních a vědomostních soutěžích

Nahlédněme, co je obsahem většiny časopisů zabývajících se životním stylem. Prosazování „ideálu“ krásy, bohatství, rozumu, inteligence, a samozřejmě prostředků či zaručeně stoprocentních rad, které nám k tomu mají dopomoci. A s tím související "objektivní" vyhodnocení pořadí, kdo chodí nejlépe oblékaný, kdo má bohatší přítelkyni, kdo má nejrychlejší vůz. Vše je postaveno na nabídce hodnot. "My vám poradíme, jak se stát lepšímy, hotnotnějšími, jinak řečeno, pomůžeme vám naplnit vaše evoluční potřeby růstu.

To, že se mnohdy jedná o aktivaci našeho přirozeného vývojového mechanismu pomocí zneužívání hodnotově fiktivních potřeb, ponecháme stranou. Zajímavější je, povšimout si, jak je tato vývojová potřeba silná, a jak se nechá našim sociálně rozumovým kalkulem zdeformovat. Přesto že všichni cítíme, a někteří i rozumově víme, že jsme minimálně díky evoluci rozdílní, náš mozek si nechá vnutit představy, o jedinečném ideálu ženské či mužské krásy atp. Dokonce dokážeme zajít tak daleko, že se ohrozíme na životě (fyzickém bytí), aby jsme předkládaný obraz univerzální "sebehodnoty" naplňovali. Jednoduše, mozek je vševěřící orgán, schopný skočit na jakoukoliv kravinu, která mu něco, pro něj na první pohled růstově potřebného slíbí.

Potřeba růstu v hodnotově omezeném či prostorově ohraničeném prostředí

Co nastane, pokud naše individuální potřeby růstu začneme realizačně naplňovat v určitém „omezeném“ či „ohraničeném“ prostoru? Když, množství dostupných hodnot daného prostředí je omezené, oproti existujícím evolučním potřebám? Takové situace vedou ke vzniku soutěženíc interakcí. Konkurující si jedinci (celé skupiny) následně začnou vyhledávat způsoby a využívat prostředky, které jim mohou zajistit výhodu oproti ostatním, při snaze tyto hodnoty získat. Jsou to procesy zcela přirozené a s největší pravděpodobností jen v omezené míře korigovatelné. (Stačí se podívat na sportovce, jak do úmoru trénují, a nebo na některé jiné, kteří soutěžní výhodě napomohou například dopingem)

Pan Darwin, následky tohoto principu nazval přirozený přírodní výběr. Často se náš mozek ve svém uvažování omezíme pouze na to, že konkurenční soutěžení o omezené hodnotové zdroje určitého prostředí probíhá pouze mezi jednotlivými živočišnými či rostlinnými druhy. OMYL! Tato soutěž existuje neustále i mezi jedinci jednoho druhu navzájem, včetně různých biologických procesů v jedinci uvnitř. Existuje nespočet příkladů, které nás neustále v běžném životě provázejí. Uvedeme jen některé. Laskavý čtenář jich ve svém nejbližším okolí bude schopen vnímat mnohem více a jeho se přímo dotýkajících.

Sourozenci navzájem soutěžící o přízeň své mámy. Děti soutěžící při znalostních, uměleckých či sportovní olympiádách, o získání ohodnocení, toho nejschopnějšího. Soutěž o to, kdo získá lepší známky (a tím často vyšší hodnotu v očích ostatních). Tenisti soutěžící na turnaji o jeden pohár. Sportovec soutěžící v rámci jednoho týmu o základní sestavu. Zaměstnanci soutěžící o vedoucí posty, či o výši svých materiálních odměn. Více žen soutěžící o lásku jednoho muže nebo naopak. Politici soutěžící o získání voličských hlasů. Vědci soutěžící o to, kdo první přijde s objevem. Firmy soutěžící o zakázky. Národy soutěžící o jedno území. Státy a firmy soutěžící o surovinové či pracovní zdroje. Různá náboženství soutěžící o své vyznavače.

Měli bychom zdůraznit, že pod zobecněnými pojmy, si je nutno vždy představit živé lidi s konkrétními jmény. Mozek konkrétního církevního hodnostáře, majitele firmy, nadřízeného, redaktora v televizi, ministra vlády. Otázkou pak zůstává, zda se snaží o získání hodnot prospěšné i skupině, kterou se zaštítí, či s ní pouze manipulují a využívají k naplnění svých vlastních hodnotových potřeb růstu?

To je jen velmi malá ukázka projevů evolučního principu zajištění potřeb růstu, pokud se setká více jedinců s potřebami zajištění zcela identických a především v dostupnosti omezených hodnot. (Pohár je jen pro vítěze, řídit firmu může pouze jeden, pravdu má vždycky výše postavený, vyhrát závod může jen ten první, srdce chlapa byje jen pro jednu ženu, atp)

Na začátku jsem se zmínili, že etika či jakákoliv jiná pravidla jsou pro jedince evoluční luxusem. Již ze své podstaty omezující jeho vývoj. Tak se jen zkusme zamyslet, na některých z výše zmíněných příkladů, co nastane, pokud použití nástrojů pro zajištění svých hodnotových potřeb ponecháme na vlastní vůli.

  1. Sourozenci navzájem bojující o přízeň své matky. Děti se velmi rychle naučí k sobě lákat pozornost, ať již pláčem, zlobením, předbíháním, žalováním na toho druhého atp. Ve zvířecí říši, například u některých dravých ptáků, nejsilnější mládě vyhází z hnízda své sourozence.
  2. Dítě soutěžící ve znalostní Olympiádě. Opisování, získání informací přes telefon, získání znění otázek před samotnou soutěží.
  3. Sportovci bojující na turnaji o jeden pohár. Využití dopingu, poškození soupeře či jeho nástrojů,
  4. Zaměstnanci soutěžící o řídící posty.  Pomlouvání, lhaní, mlžení, donášení, vydírání, kupčení, uplácení
  5. Ženy soutěžící o jednoho muže. pláč, láteření, pomluvy, lítost, navozování pocitů viny, atp.
  6. Politici: vydírání, manipulace, lži, podvody machinace, korupce, krádeže, pomsty,

Odhlédněme od našich subjektivních postojů, co je správné a co je špatné, spravedlivé/nespravedlivé. To pro přírodní systémy a jejich procesy nehraje vůbec žádnou roli. Pro ně platí jiné hodnocení, je to účelé a nebo neúčelné. Nesporně pro každého jednotlivce je jakákoliv účelová konkurenční výhoda pro zajištění svých potřeb vznamné plus. Je to však účelné i pro fungování sociální skupiny? Pokud si představíme soutěžící jedince o stejné zdroje, například o ty potravní, vede jakákoliv konkurenční výhoda jednoho, ke snížení šancí na přežití toho druhého. Jinak řečeno, jedinec získá výhodnější přístup k hodnotovému prostředí na úkor jiného jedince stejného druhu. (Ať již je to díky jeho fyzickým, či mentálním dovednostem)

Protože evoluce vede i k efektivnosti vynakládané energie, může taková soutěž o omezené hodnoty velmi brzy vyústit v jednoduchou účelovou strategii, svoji konkurenci jednou pro vždy odstranit, popřípadě si ji ještě přiohřát na ohýnku a zužitkovat i tuto energii. (A že mohou být takové projevy reálné, viz. odkaz)

 

Pravidla chování = imunitní systém skupiny

Na tomto místě bychom si mohli připomenout náš příklad lidského organismu a jeho imunitního systému. Druh, ale i každá sociální skupina, ať již se jedná o školní třídu, partnerský vztah, sportovní tým, pracovní kolektiv, církevní spolek, národ, stát, potřebuje určitý imunitní systém (stejně jako lidský organismus), aby potřeby růstu jeho jednotlivců, neohrožovaly či přímo nezničily skupinu jako funkční celek. Tento "imunitním systémem" utváří společně akceptovaná a dodržovaná pravidla. Ať již formálně nařízena (zákony, smlouvy, herní řád, etický kodex), či neformálně akceptována (etika v projevech chování).

Jakékoliv narušení tohoto imunitního systému (porušování pravidel) vyvolává obrovskou vazbu energie, která bude skupinou spotřebována aktivitami se takovému jednání bránit či vyhýbat (obdobně jako u organismu bránící se nemoci). A to je ten nejméně závažný důsledek, protože je "nemoc" odhalena. Při těchto projevech zákonitě dochází k potlačení obrovského růstového potenciálu jedinců, kteří pravidla doposud dodržovali. Ale ani jejich potřeba růstu se nedá potlačnovat donekonečna, máme ji každý v sobě evolučně zakotvenou.

Zcela přirozeně tato nerovnováha kokurenčních podmínek může vyústit v soutěž bez jakýchkoliv pravidel. Oko za oko, zub za zub. „Však mi na to máme právo, oni si začali jako první“. A tak je růstově vývojový potenciál jedinců, místo na obohacení druhu, či sociální skupiny, spotřebován, na interakční konkurenční střety uvnitř sociálního systému.

Pokud se člověk stává členem jakékoliv sociální skupiny, pro to, aby mohla efektivně fungovat a rozvíjet se, musí mít utvořeny vyvážená pravidla. Jednak aby ji ochránili před sebou sama (regulace), přitom respektující potřeby růstu. Pokud budou nevyvážená (např. příliš liberální) tak to na jedné straně mohou vyústit v konkurenční výhodu nějakého jedince či skupiny. Např. soustředění bohatství a zdrojů do rukou malého počtu jedinců na úkor výrazné většiny, která pak nemá dostatek prostředků pro naplňování své vlastní evoluční potřeby růstu. Nebo naopak, pokud jsou pravidla příliš omezující, dochází taktéž k potlačení realizace vrozených potřeb růstu.

Pokud si tyto dvě podmínky převedeme do ekonomie, či politicko sociálních systémů, pak již není tolik udivující, proč neustále v průběhu našich dějin musí docházet k revolucím, ekonomickým  krizím, či jejich růstově-poklesovým cyklům. Až roli, jednoduchého evolučního mechanismu porozumí politici, začnou dle něj nastavovat pravidla (zákony), a investiční směřování skupinových prostředků, takový sociální systém rázem vývojově předběhne ostatní o desítky let.

Je docela zarážející, že ačkoliv všechna přírodní společenství se neustále postupně vyvíjejí ve víceméně symbiotickém vztahu, bez nějakých obrovských výkyvů a lapsů (včetně fyzické podstaty člověka), pravidla, která si člověk doposud svoji racionalitoo dokázal vytvořit, prosazovat a vymáhat, jako model optimálního skupinového soužití, vedou k neustálým interakčním střetům, válkám, krizím, etnickým bojům, atp.

Když ona ta soutěž o to, kdo má pravdu, co je lepší a kdo vyhraje, "levice - pravice" je tak tradiční, že nás ani nenapadne, že vše by mohlo probíhat úplně jinak. Přitom z evolučního hlediska, jsou obě dvě strategie jako skupinové formy soužití, naprosto devastující. Vyhovují vždy jen jedné omezené skupině a to i v případě, že všichni je budou dodržovat.

Je možná aby příroda byla "chytřejší" než jediný racionálně uvažující tvor na Zemi? To by znamenalo, že pro život a efektivitu fungování jakékoliv skupiny nejsou nejúčelnější ta pravidla, která si rozumeme vymyslíme a v zákonech či vyhláškách uktvíme, ale ta, která přirozeně ve svém chování v interakci se svým prostředím aplikujeme. Pokud budou tato pravidla některými jedinci porušována, měly by existovat přirozeně účelné způsoby obrany a úniku před takovými projevy. Pokud tomu tak opravdu je, tak by nemělo být těžké najít a tento evoluční sebezáchovný mechanismus použít. My se jej pokusíme definovat z našich měření níže.

Shrnutí:  Potřeba mít vliv či být ovlivňován:

Evoluční algoritmus zajištění potřeb růstu, reprodukce a sebezáchovy vede k tomu, že každý máme v sobě „zakódovanou“ určitou potřebu vlivu na své okolí. (viz schéma interakce člověka a jeho prostředí). A neustále se ji snažíme svými vlastními a individuálními způsoby uplatnit. Prostředky které k tomu každý volíme jsou různé.

Asi by nebylo od zajímavosti, si  prohlédnout výstupy z měření reálných asociačních procesů mozku tisíců jedinců české populace, jak se potřeba mít vliv na nás samotných odráží a jak nás a naše okolí dokáže ovlivňovat. Ke konci studie jsou popsány různé strategie potřeby vlivu, a důsledky, které to v nás vyvolá, pokud se nám je daří realizovat či naopak. Viz odkaz.

 

Evoluce – skupinové soužití – etika

Asi bude znít logicky, že při realizaci našich potřeb růstu, dochází k tomu, že se snažíme každý pro sebe obsáhnout či získat co nejrozsáhlejší životně hodnotový prostor. No jo, ale když je nás šest miliard a neustále přibýváme, mělo by přeci docházet k neustálým interakčním střetům jedinců se zájmem o získání stejného hodnotového prostředí. Identický princip by se měl projevovat u osazenstva jedné kanceláře, školní třídy, hráčů fotbalového týmu, ekonomických subjektů působících na určitém trhu, v partnerských vztazích atd.

  • Chrání nás evoluce před konkurenčními střety mezi sebou navzájem?
  • Proč ji doplňujeme uměle vytvořenými pravidly (desatero, zákony, morální a etické kodexy)?

Pokud se vrátíme k analogii ze začátku, měli bychom so popsat dva na první pohled opomíjené jevy.

Funkční nenahraditelnost

Člověk jako komplexně fungující biologický systém, utvářený interakčním působením různých „samostatných“ podsystémů si existenčně nemůže dovolit upřednostňovat či potláčet ani jeden z nich. Proč? Evoluce v organismu ponechává jen to, co je pro jeho přežití výhodné. Ostatní postupně potlačuje či nahrazuje jiným. (ploutve-ruce/nohy). Nesmíme zapomínat, nejenže „jednotlivé součásti“ poskytují organismu jako celku své služby v podobě určitých specifických či individualizovaných schopností, ale jejich výživa spotřebovává organismu energii. Co nepotřebuje či je neúčelné, toho se proto zbavuje, či nahrazuje jiným.

Funkční odlišnost - jedinečnost

Každý z těchto pod-organismů zajišťuje pro celek odlišné funkce. Logicky by nás mohlo napadnout. Proč máme například 2 ledviny (párový orgán), ale pouze jedno srdce? Pokud se narodí člověk, kterému to geneticky zrovna vyšlo jinak a objeví se u něj další kopie orgánu, které jsou evolučně v běžné populaci zastoupeny nepárově, mělo by z toho teoreticky plynout, že takový organismus získává evoluční výhodu pro bezpečnější život. ("Konkurenční výhoda - když jedno vysadí či je opotřebované, mám ještě druhé“). Pokud je výhodnější vlastnit ledviny párově, tak proč by to samé nemělo platit i pro dvě srdce? Neradi bychom se pouštěli do filozofování, ale při výskytu takových či obdobných anomálií dochází ve valné většině ke konkurenčnímu soutěžení stejně funkčně orientovaných částí, což na organismus jako celek, působí destruktivně, či ho to přinejmenším ohrožuje.

Evoluční nenahraditelnost a jedinečnost

Jak se výše popisované funkční principy odrážejí mezi jednotlivci jednoho druhu? Velmi jednoduše a přitom geniálně. Neustálým působením evolučního algoritmu zajištění potřeb, je docíleno toho, že jsme si všichni, v rámci jednoho druhu rozdílní. „Pouhým pohledem oka to až tak někdy nepůsobí?“  Po genetické stránce nenajdeme dva stejné jedince i mozek máme každý různý, přesto že se funkční principy DNA i interakčních procesů mozku u každého z nás řídí identickými mechanismy. Ono ty důsledky není až tak složité vypozorovat v projevech běžného chování. Každému chutná něco odlišného, věnujeme se jak profesně, tak zájmově odlišným aktivitám, utváříme si rozdílnou logiku myšlení atd.

  • V čem lze spatřovat účelnost, toho, že jsme každý jiný?

Rozdílnost jednotlivců v rámci jednoho druhu (či sociální  skupiny), představuje pro jeho přežití (potažmo efektivitu fungování) tři zcela zásadní pilíře.

1. Zabránění rizikům plynoucím z vnějšího prostředí

Dokážeme se (jako živočišný druh) nějak chránit před potenciálními změnami vnějšího prostředí? Pokud bychom byli všichni stejní, výrazně by se tím zvyšovala pravděpodobnost, že při určitých změnách vnějšího prostředí, by mohlo dojít k vyhubení druhu jako celku. Když jsme rozdílní, existují šance, že v rámci druhu se vyvinou jedinci, kteří se budou schopni na tyto změny schopni adaptovat účelněji a rychleji než ostatní.

Možná tento evolučně vztažený vulgarismus bude některým připadat jako nemístný či nepodstatný. Tak si zkusme jeho projevy převést do každodenního života, kdy se nejednou spoléháme a odlišné schopnosti, dovednosti a znalosti svých partnerů, kolegů, kamarádů, rodičů, spolužáků, a doufáme, že požadavky, které na nás vytváří vnější prostředí dokáží zvládnout lépe a my se s nimi lidově řečeno svezeme. Jednoduše z rozdílnosti těžíme při vzájemné participaci a kooperaci.

Každý jsme vybaveni a taky si ji tak během života utváříme, rozdílnou strukturou hodnot, která nám má pomoci zajistit naše rozdílné životní potřeby. Je až s podivem, kolik lidí ve svém životě, spoustu času stráví snahou získat ty "správné" hodnoty, které mu nejsou vlastní. Jen pro to, že mu je předkládá jeho sociální okolí jako nějakou obecně preferovanou normu. Ve skutečnosti nemůžeme o žádných hodnotách říci, že jsou "obecně správnější či špatnější". Každý máme jejich hirearchickou strukturu do značné míry od ostatních odlišnou. Co se stane, když svým hodnotám nerozumíme, velmi výstižně popsal náš kolega, Honza Svoboda. Možná se v takovém příkladu najde nejeden z nás.

"Jsou dvě věci: životní úroveň a kvalita života. Už jsem se o tom zmiňoval, jen to podtrhávám. Nejdříve byste museli lidem vysvětlit tento rozdíl. Třeba rovnicí:  Kvalitní život je pocit, pocit ze života. Všichni jej chceme, je cílem života. Na co chceme peníze? Abychom si nakoupili věci, děje. K čemu je potřebujeme mít, kupovat? abychom přes ty děje, věci, získali příjemný pocit...proč jej nezískávat rovnou, "bez peněz"? Když tohle udělám (přes určité cvičení) se studenty, jsou naprosto vyděšeni, protože zjistí, že lze promrhat život honěním se za smradlavým liščím ocasem, který někdo tahá na navijáku a říká se tomu "image a postup ve firmě, pak "celospolečenský status".

Zdá se, jako kdyby se současně žijící generace spíše shlédly v realizaci životních strategií popisovaných níže (bod 2). Centralizace, globalizace, jednotné trhy, nadnárodní korporace, komformní ideály a hodnoty. "Je to účelné, prospěšné, budeme z toho těžit všichni, prohlašují světoví "vládci" G8 (upozorňujeme, že to nejsou postoje všech lidí které zastupují, ale výplody jejich vlastních mozků ("8 kusů"). Na druhé straně se vytvořila početná skupina těch, co média nazvala anarchisty, kteří toto pojetí světa přímo odmítají. Aniž bychom museli preferenčně stranit jednomu či druhému názorovému proudu, můžeme se pokusit nahlédnout na naši "budoucnost! prostřednictvím evolučních mechanismů.

2. Ochránění druhu (skupiny), před vlivy vnitřního prostředí (jeho jedinci)

Neméně podstatnou úlohu hraje rozdílnost druhu směrem dovnitř. V co by to vyústilo, kdyby byli všichni jedinci identičtí, realizovali by potřeby svého růstu snahou získat stejné hodnoty? Utvářeli bychom si vnitřní konkurenci, která by při potřebách získávat stejné hodnoty (pokud je jich množství omezené) nemusela při vzájemných interakcích jedinců či skupin dopadnout pro druh (skupinu, jednoltivce) právě nejlépe.  Naštěstí každý z nás je vybaven a taky si ji tak během života utváříme, rozdílnou odměňovací strukturou, která nám má pomoci zajistit naše rozdílné evoluční hodnotové potřeby.

Na tomto místě by bylo zajímavé si přečíst "osud", který asi spečetil život druhu člověka neandrtálského viz odkaz.) Možná již brzy získáme příležitost se živě o důležitosti bohatosti a rozdílnosti druhu sami přesvědčit. ("Pokud dojde k určité mutaci viru prasečí chřipky") Schéma napravo se zachycuje působení interakčního principu, pokud evolučně rozdílný jedinci začnou aktivovat své růstové přeby snahou získat identické hodnoty .

Pokud se vrátíme k předpovědi budoucího vývoje současné společnosti, a dvoum protichůdným názorovým proudům, tak odpověď si dokáže, z výše zmíněných dvou schémat, každý zkombinovat sám.

3. Adaptabilita na měnící se prostředí

Člověk jako druh, má jednu evolučně obrovskou výhodu. A to je jeho schopnost rychle se učit od ostatních přebíráním (nepotřebuje si sám vše zkoušet). Naučit se rychle dokážeme nejen to pro nás dobré, ale i zlé, kvalitní účelné přesné, ale i pravý opak!!! Rozdílnost, taktéž znamená, že každý se věnujeme trochu jiné oblasti lidské činnosti, v které se neustále snažíme růst. Objevy materiálů, léčebných metod, hudba, jednoduše řečeno, každý jsme v něčem odlišném "lepší" než ti druzí, a máme přirozenou evoluční potřebu naše dovednosti a poznání v tomto speifickém směru rozvíjet. Z těchto objevů, ale zpětně těží celý druh, protože si je může díky svým schopnostem přebírání velmi snadno a rychle osvojovat.

Hodnota jedince pro druh či sociální skupinu

Z pohledu druhu, jsme všichni stejně hodnotní. Nikdo není preferován, nadřízen, podřízen. Každý jedinec, z evolučního hlediska představuje pro druh svoji důležitost (obdobně jako jednotlivé orgány pro člověka jako celek). Nehledě na jedincovy názory, barvu pleti, vyznání, vzdělání, inteligenci, národnost, zdravotní stav, genetické předpoklady, bohatství, rodokmen, sociální status, fyzický vzhled. To stejné platí i pro hodnoty, které preferujeme a o které usilujeme. Nemusíme se spolu navzájem v mnohém shodovat (a taky ani díky evoluci a výchově nemůžeme), co bychom si však měli uvědomit, že evolučně pro druh máme hodnotu všichni identickou. ("Ale vždyť nejvyšší hodnoty pro stát, přináší přeci ti, kdo jsou ekonomicky nejsilnější, nejproduktivnější.") Je to častý názor, ale nutno podotknout, že ekonomii a peníze si utvořily až lidé, né evoluce, ta usiluje principiálně o vývoj diametrálně odlišný.

Existuje vzor pro ideálního, či nejlepšího člověka?

  • Je výhodnější být stejní nebo rozdílní?

Možná bychom si mohli uvést některé, na první pohled nesouvisející jevy, vedoucí k hlubšímu zamyšlení. Někteří lidé se snaží nalézt strukturu „ideálního“ genetického fondu pro lidstvo. Dokonce není málo těch, kteří doufají, že podle něj, jednou v budoucnu začnou „poupravovat“ anebo klonovat své potomky. (odkaz pro zajímavost – „Eugenika“) Na tomto místě nechceme polemizovat, zda je to etické či neetické, ale co to v realitě evolučně adaptačních mechanismů života znamená. Možná zjistíme, že jakékoliv úvahy na toto téma z pohledu morálky, jsou tak trochu zbytečným mrháním času.

Člověk a jeho organismus se neustále adaptuje na měnící se podmínky prostředí ve kterém žije. Kdo může s určitostí říci, že ví jak se budou měnit a vyvíjet podmínky pro život na Zemi v delší či kratší budoucnosti? Vždyť i na tak "banálních" projevech přírody, jako je změna klimatu (rozuměj teploty), se nejsme schopni s určitostí shodnout, co je její příčinou a jak se bude dále vyvíjet či měnit. Sice je nejsme schopni na sobě  pozorovat, ale i tyto změny s sebou přináší adaptační projevy našeho organismu. Co když teplota bude stoupat takovou rychlostí (působením slunce, zplodin, změnou náklonu osy zemské rotace), že pro bělochy s jejich pokožkou, nebude život na Zemi již únosný? Organismus se následně bude snažit na tyto změny adaptovat. Co když budou změny probíhat tak rapidně rychle, že zplodit bílého potomka, znamená předem ho odsoudit k záhubě (nejpozději ve dvaceti se objeví rakovina kůže)? Už vidíme ty návrhy řešení, které se objeví, povinnost se křížit s nositeli tmavé či jinak výhodnější barvy pleti.

A co náš ekonomický argument, který jsme použili výše? "Ale oni nejsou tak pracovití, nemají bohatství, dostatečné vzdělání, ten správný rodokmen". Myslíme, že to pak i čistě ekonomičtí technokrati začnou chápat, že hodnoty o které se neustále v životě hraje stojí někde úplně jinde, než přes které se snaží řídit, ovlivňovat a utvářet současný svět a jeho vztahy.

Dalším zajímavým příkladem je klonování. Ano, někteří z nás si myslí (i když to nahlas neříkáme) a to naše Já nás v tom neustále utvrzuje, že jsme ti nejlepší, a nejradši bychom aby naše děti byly našimi věrnými kopiemi. Jenže ouvej, z evolučního pohledu, jako rodiče jsme oproti našim dětem výběhové, či zastaralé typy. Jaké má tedy klonování smysl? Jen si představme, že bychom vybrali nejlepšího válečníka na světě a vytvořili velké množství jeho identických klonů. (v mnohých filmech je to představováno jako funkční model). Jenže tyto identické klony, nejenže budou skvělí bojovníci, ale budou mít i stejné potřeby růstu (požadovat zajištění identických hodnot). K čemu to povede? Pokud jejich zdroje těchto hodnot budou omezeny, tak dojde ke konkurenčnímu soutěžení o jejich získání. V případě válečníků si asi dokážeme představit, v co to pravděpodobně vyústí. (No nemusíme pro další příklady chodit daleko, podívejme se co za prasárny dokáží vymyslet některé firmy, konkrétní lidé v nich), se stejnou nabídkou hodnot soutěžící o omezený počet zákazníků. (Lhaní, podvádění, vydírání, korupce, kopírování, krádeže, ponižování, podvody, zastrašování)

Pokud odhlídneme od genetického potenciálu, a zaměříme se na to, co můžeme sami během svého života měnit. Coby se stalo, kdybychom všichni odmalička byli učeni, že k zajištění životních potřeb vedou pouze a jen peníze. Nejjednodušší cestou a nejvýhodnější, je vystudovat ekonomii a stát se burzovním makléřem. (v USA důsledky toho již pocítili a s nimi i celá Evropa. Prozatím si to zdůvodňují že za tento jev může nějaký jev „krize). Co když, ale vypukne epidemie, a my nebudeme mít výzkumníky, kteří by vytvořili vakcíny, nebudeme mít doktory, kteří by je aplikovali, nebudeme mít pohřební služby, které by infikovaná těla likvidovali atd?

Malé shrnutí: Síla každé sociální skupiny (školní třídy, sportovního týmu, pracovního kolektivu, národa, státu, živočišného druhu), je ukryta v bohatosti a různorodosti jeho jedinců. Absolutní stejnosti jsou pro skupinu jako celek ohrožující. (zvenčí ale i zevnitř) A to nejen po stránce genetické, ale i psychické (chcete-li duševní).

Jen tak pro zajímavost. Kdo jako první vymyslel pojem globalizace a začal tvrdit že je pro lidstvo přínosem? Pro jedince ano, ale evolučně pro jakýkoliv druh a jeho vývoj jde naprosto proti. Kolik lidského potenciálu, který je jinak rozvojově bohatý ztrácíme, když lidi, kteří jsou různí uvážeme do továren, či k počítačům (ťukat faktury), aby jako „opice“ činili neustále to samé a stejné? To že preferovat určitou jednu oblast se ani životně a ani evolučně nevyplatí, bohužel v současnosti poznávají  statisíce lidí zaměstnaných ve strojírenských podnicích.

Možná ve světle tohoto pohledu bude působit pohled na ideál mužské či ženské krásy prezentovaný v časopisech médiích trochu úsměvně. Je zajímavé kolik lidí se k představě obecného ideálu dokáže upnout. Přitom bytostně rezignují a útočí na svoji přirozenost, jedinečnost, bohatost a individuální vyjímečnost. Přejímají hodnoty, které jsou jim předkládány jinými lidmi a proto, že se jim je nedaří naplňovat (ani nemůže) tak životně kolabují. (deprese, nespokojenost, frustrace, ztráta sebevědomí, osamělost, sebelítost). No bodejť, jak si mají věřit, když se upnuli a investují svoji energii do toho co jim není vlastní a přirozené. No možná některé ženy a muže překvapí, co se v našich mozcích naměřilo, jak smýšlíme o světe kolem nás a o sobě nazvájem (viz studie). Muži o ženách a ženy o mužích.

Žádný ideál ve skutečnosti neexistuje a ani existovat nemůže. Vždy se jedná o subjektivní představu jedincova mozku (vytvořenou interakcemi jeho neuronálních okruhů), kterou předkládá jako objektivizovanou, při snaze prosadit svůj vlastní, názor či pohled. "Češi si myslí ..................." Protože má lidský mozek schopnost, vševěření, tak to slupne i s navijákem. „Vždyť to přeci tvrdili odborníci v televizi (stylisti, módní návrháři)“.  No z evolučního pohledu přímo vyplývá, že taková tvrzení pěkně plavou na vodě a jsou důsledkem neznalosti fungování systému zvaný člověk.

Kolika takových tvrzení, ze strany „autorit“ denně absorbujeme a zařazujeme si je do našeho komplexního celku poznání jako faktickou skutečnost? Přitom nadřízení, podřízení, celebrity, politici, odborníci, experti, učitelé, profesoři, autoři tohoto portálu, ale i soused jsou pouze lidé, s žádnými nadpřirozenými schopnostmi. I oni se neustále řídí evolučním algoritmem zajištění potřeb svého růstu, reprodukce a sebezáchovy, které můžeme hledat za projevy každého jejich chování. Otázka je již potom, zda náš mozek dokáže kriticky selektovat, zda se jedná o tvrzení subjektivně účelové a nebo pro skupinu účelné. To neznamená že jedno či druhé by bylo špatně, situačně využíváme v běžném životě oboje.

  • Komu má tedy člověk v životě věřit?

Svému poznání a kritickému myšlení, které z něho vychází. Je samozřejmě snažší věřit lidem, které nazýváme odborníky, či experty. Následky si pak ale poneseme my sami a nikdo jiný, ani ten odborník.

 

Proč se jednotlivci sdružují do skupin

Možná by se výše popisované jevy mohly zdát pro oblast etiky či formálních pravidel zbytečnými. Nejen pro jednotlivce, ale pro živočišný druh či jakoukoliv sociální skupinu a efektivitu jejího fungování jsou však zcela zásadní. I když znějí logicky jednoduše, přesto jsou z největší části přičinou, proč jak se lidově říká "něco mezi námi neklape". (ve vztahu, třídě, pracovním kolektivu, partě, sportovním týmu, státu)

Přesto, že jsme všichni od sebe navzájem odlišní, potřeba mnoha jednotlivých hodnot je společná (skupinová). Člověk a mnoho dalších druhů zjistili, že je pro ně výrazně účelnější se při jejich získávání sdružovat a tak začali utvářet skupinová společenství. (rodina, škola, národ, stát, sportovní tým, pracovní tým, zájmová sdružení, církve)

Malé skupiny vstupující navzájem do interakcí

Důležitost, jakou roli pro přežití mohou skupinové formy získávání určitých hodnot představovat si můžeme nejlépe ukázat na příkladech obstarávání obživy. Přesto, že jsou například tygr, či lev mnohem silnější jedinci než hyeny, jejich efektivita úspěšnosti při lovu a schopnost chránit svůj prostor je mnohem menší než těchto psovitých šelem. Průběh skupinového lovu (ve smečce) nám zase napoví, proč, i když jde všem jednotlivcům, o získání stejné hodnoty (konkrétní antilopy), neprobíhá lov jako bezhlavý úprk jedinců soutěžících o to, kdo získá kořist jako první, ale o „výhodnou“ taktiku, kde každý jedinec zastává odlišnou roli.

Samozřejmě, standardní interpretace skupinových aktivit proběhne tak, že každý jedinec je specializován či se soustředí na určitou část plnění společného úkolu. Ano, to je jeden aspekt, druhým a neméně podstatným je, že se různými rolemi dosahuje snižování soutěžní konkurence uvnitř systému (jakékoliv sociální skupiny, či v živočišné říši smečky) při získávání identických hodnot. Tohoto rozdělení si můžeme povšimnout v každé skupině - párový vztah, třída, parta, sportovní tým.

Role ve skupině

Mnohdy si toho nevšímáme, ale v jakékoliv skupině, v které se kdy nacházíme a jež usiluje o získání společných hodnot (vztah, zájmy, potřeby, koníčky), probíhá v prvé řadě přerozdělování a určování rolí, jakou kdo bude sehrávat. Toto se děje mnohdy neformálně a automaticky. Pokud se dělba rolí skupině nedaří a zůstávají v ní jedinci, kteří se soutěžně utkávají o zcela identické role, působí to destruktivně na efektivitu všech členů skupiny. Kdykoliv dojde, k příchodu nového či odchodu starého člena skupiny, vždy dochází k přerozdělování rolí. Každý člověk je schopen na sebe brát životně různé role, stejně tak v různých skupinách rozdílné (viz. obr v pravo.)

Těch příkladů z běžného života si můžeme představit plno. (Sportovní tým – konkurující si jedinci do základní sestavy, školní třída, pracovní tým atd.)

Pravidla a vliv etiky na malou skupinu

Každá skupina si vytváři pravidla, ať již pouze v podobě rolí nebo je doplňuje formální či neformální dohodou o podmínkách spolupráce. Je to takový její imunitní systém. Bohužel mnohá pravidla vznikají, bez ohledu na potřeby člověka jako jedince, spíš jsou v nich projikovány zájmy určité ekonomické entity. Mnohdy se opomíjí, že pravidla a role jsou utvářeny, právě kvůli zohlednění specifičností jednotlivců, se svojí motivační potřebou individuálního růstu. Často jsou slyšet postoje typu "však já vím co společnost vyžaduje, co je pro ni nejlepší, a zaměstnanci (žáci, sportovci) ať se tím řídí".

Taková standardizace pravidel je taky pro své tvůrce mnohem snažší. Ano jedinec, se jim dokáže po určitou dobu přizpůsobovat, jenže své individuální potřeby růstu vlastních hodnot neošálí. Projeví se to jeho nespokojeností, neefektivitou, porušováním pravidel vedoucí až k neetickým projevům chování vůči členům skupiny - dovnitř. (viz. neeticky aplikované role. Personalisti, učitélé, či trenéři sportovních týmů si mnohdy spouštěcích příčin nejsou vědomi a hledají za nimi projevy neloajality, či změny jedince. Ano jedinci se mění neustále, protože potřebují růst, to co nemění, čemu zůstávají věrní, je to co pro ně představuje riziko, či ohrožení.

Druhým extrém nastává pokud jsou pravidla (formální, neformální či etická) přímo porušována a jedna část skupiny či někteří jednotlivci získává konkurenční výhody nad ostatními. V malé skupině, která je v neustálé interakci, se tyto problémy často vyřeší velmi rychle, odchodem porušovatele, či poškozeného z takové skupiny. Jaké projevy chování se následně v takovou skupinu růstově a sebezáchovně formuje bude asi zřejmé etické - neetické (podle toho kdo zůstává). Ve velkých uskupeních, jako jsou například národy, státy, se tyto problémy kumulují roky, desetiletí, až mnohdy dochází k více či méně násilným změnám. Příčiny jsou na první pohled banální, neúčelně nastavená pravidla pro fungování skupiny, či jejich porušování a zněužívání menšinou ve svůj individuální prospěch.

Jen tak na zamyšlenou: Co si myslíte, že za skupinu lidí, se dle tohoto algoritmu vykrystalizovala v současných  politických stranách? Jestli ta etická pak je vše v pořádku. Jestli ta neetická, tak proč tyto lidi stále volíme? To je náš vlastní mozek tak nekritický, že nepozná jak jej a ostatní jedince ve skupině takové jednání ohrožuje? Ano nepozná, protože náš mozek naučíme slušnosti, ale již né se účelně bránit, pokud někdo začně aplikovat projevy opačné. 

Je respektování pravidel a etiky přirozené?

Pravidla, narozdíl od etiky chování, jsou formy omezení které jsou nepřirozené vykalkulované rozumem svých stvořitelů. Mnohdy je v nich na prvním místě zohledněn osobní zájem určité části skupiny, který je mezi ostatní členy komunikován jako obecně uznávané, preferované a pro skupinu účelné hodnoty. (zájem státu, školství, církve)

Pravidla a jejich tvořitelé

I když ti co nastavují pravidla se snaží být individualitou (poslanci, vláda, nadřízení, učitelé, rodiče, trenéři), bez toho aby si byli vědomi své příslušnosti a tím pádem "odpovědnosti" k celku, skupinově účelná pravidla nikdy vytvořit nemohou. Takový jedinec si především řeší své životní potřeby z hlediska velmi úzkých osobních zájmů a tím se zákonitě dostává do interakčních sporů se svým okolím. (Možná bude zajímavé nahlédnout do zvířecí říše. Jak dlouho bude ve svém čele trpět skupina (tlupa) jedince, který "nastavuje" pravidla pro sebe účelově, a neúčelně pro skupinu? Nebo dokonce, že členy své skupiny bude poškozovat? Taková skupina se buď rozpadá a nebo dochází ke změně v jejím čele (pravidlech). Proč jsou například ze života smečky zapuzováni lvi a působí jako samotáři?).

Zvířata, ačkoliv nemají lidmi tolikrát opěvovaný rozum, jakékoliv jednání jedinců, které by poškozovalo skupinu uvnitř dlouho nestrpí. Imunitní systém jejich skupin, včetně organismu člověka funguje jaksi neomylně. Když dojde k narušení konkurenční rovnováhy, automaticky se aktivují procesy vedoucí k jejímu opětovnému získání.

  • Do jaké míry mají lidé schopnost rozumově, takové jednání odhalovat a začít se efektivně bránit?

Etika, její utváření a zánik

Když se lidé dostanou poprvé do kontaktu s neetickým jednáním jsou překvapeni, v šoku, oškliví si ho. Působí jako nepřirozený zásah do jejich interakčního prostředí, sloužící účelově jedincům, či malým skupinám, k získání konkurenčních výhod uvnitř společné skupiny. Zůstanou-li s ním ovšem v interakci, po delší čas, zvyknou si na něj a tolerují ho. Mozek jej začne vnímat jako něco, co přirozeně musí patřit k životu a co nemohou změnit, naučí se s tím žít a sami jej začnou využívat. Ztrácejí schopnost náhledu, rozlišování etické/neetické ztrací svůj význam a vítězí schopnost silnějšího (zákeřnějšího?). A tak se z role, neetickým jednáním poškozených, sami staví do role poškozujících. Jako vnitřní omluvu, pokud ji ještě potřebují slouží, "já jsem si nezačal", jinak to nešlo. (Ecolučním vulgarismem bychom tento mechanismus mohli nazvat adaptací na prostředí)

Z toho plyne, že používání etiky, není snadné, člověk si ji během celého života musí neustále hlídat. Není to jako s pravidly, kde je formálně ukotveno, co (SMÍM a NESMÍM), ale mnohem více v tom co CHCI nebo NECHCI a pak zda to realizovat UMÍM či NEUMÍM. Je zajímavé, že každý nese velmi nelibě, cítí to jako útok proti sobě, když se stává obětí člověka či skupiny, která vůči němu uplatňuje neetické jednání. Tuto schopnost empatického vhledu však ztrácí pokud se ho dopouští sám.

Zároveň když ho sámi začneme používat, často si ho omlouváme různými logickými (rozumovými) důvody. Co však zůstává, je interakce s našim okolím, a stejně tak, jak my to sami na sobě cítíme nelibě, tak i naše okolí.

Bránit se takovým projevům, znamená, že jsme ho schopni rozpozat. No ono to není zas až tolik obtížné, pokud nezasáhně rácionální vysvětlení, že nás to nijak neohrožuje. V pravo jsme se pokusili zachytit, jakými projevy se takové jednání vyznačuje, čili podle jakých "kritérií" bychom ho měli být schopni u člověka, s kterým jsme v interakci odhalit. (Dokonce jsou tyto procesy v mozku měřitelné)

Víme, že pouhým okem jsou někdy tyto projevy hůře identifikovatelné, o to jsou pro jedince jakékoliv skupiny, která nejedná eticky ohrožující. Takové projevy chování nejsou nikdy směřovány na rozvoj a růst skupiny a jejich jedinců, ale na parazitismu a zcela individuálních zájmech. Proto si važme těch, kteří se dokáží těmto svodům bránit, a je úplně jedno jaká je jejich subjektivní pravda. (např. pravicové či levicové smýšlení). Jejich primární pohled na svět a lidi kolem nich, je snaha o zajištění společného růstu. (Pokud se podíváme na jednotlivé slova zachycené na obrázku v pravo, a podíváme se do novin, jakými prostředky si to ti "nejsilnější" rozdávají hodně to o nich napoví, co budou dělat následně). Krásně ty příčiny shrnul pan doktor Koukolík slovem "deprivanti"  

Ono je to ve své podstatě jedno, důsledky jejího porušování jsou pro jakoukoliv sociální skupinu silně destruktivní. Pro náš mozek a následné projevy chování, které nám umožňuje realizovat platí, že umí a využívá, jen to co ho my sami naučíme, tedy i to co jako efektivní vzorce chování odmalička odkouká. (Docela zajímavá studie, abychom porozuměli principu, jak se od malička učíme)

Shrnutí:

Možná hodně obšírně, přesto jsme došli k jedoduchým principům, které ovlivňují jakékoliv vztahy a efektivitu fungování menších či větších sociálních skupin. Je již na každém jednotlivci, jak se jesvůj mozek naučí vnímat, a podle nich se adaptovat.